Kniha Není je o ztrátách. Blízkých, kamarádů, domova. Její autor ji osobně představil také v Praze.

Co vás k ní motivovalo? Vlastní ztráta?
Přítel mi kdysi řekl: měl bys napsat taky něco vážného. A protože vím, jak lpíš na životě a nadhledu, mohla by se jmenovat třeba Není. Až já nebudu, můžeš to použít. Ptal jsem se: Jak nebudeš? V té době mu bylo asi třiadvacet. Řekl, že cítí, že má krátce vymezený čas. A bylo to tak. Ve třiceti zemřel na infarkt.

Václav Havel v New Yorku těsně po teroristických útocích na Světové obchodní centrum
Clinton nebo Albrightová. Nová kniha představuje Václava Havla očima Američanů

Mrazivá historka.
Ano. Vyprávěl jsem o tom vaší básnířce Viole Fischerové, s níž jsem se poznal. A ona povídá: Budu ti vyprávět svoje „není“. I to, co jsem s ním udělala. Ale mám podmínku – vydáš to až po mé smrti. Když před pár lety zemřela, byl to první impuls. A pak odešel ten můj přítel.

Přebal knihy NeníZdroj: ArchivTéma si říkalo o knihu.
Bral jsem to podobně. Ale měl jsem jen dva příběhy. Pak jsem se dozvěděl o paní Müllerové. O Müllerově vile, která je slavná, se toho napsalo spousta. Ale o její majitelce nic, nebo málo. To mě provokovalo. Vilu spravuje jistá Polka, na kterou jsem se obrátil, a přes ni a další kontakty jsem začal zjišťovat detaily. Tak jsem se dopátral toho, že byla údajně oklamána estébačkou, která se vydávala za její neteř. Našel jsem ji, pobývala různě v Evropě. Ale nechtěla se mnou dlouho mluvit. Nakonec jsme se sešli a já zjistil o paní Müllerové řadu zajímavých věcí. Včetně té domnělé estébačky. Ale nebudeme spoilerovat.

Nebudeme. Mimochodem, jak jste sháněl další příběhy? Ztráta bližního není zrovna to, co by na sebe lidé rádi prozrazovali.
Nejlepší je rozhlásit, o čem píšete. Pověsím to na blog, oznámím ve svém knihkupectví, které mám ve Varšavě. Někdy najdu vybrané téma ve zprávách, pak se snažím dané lidi kontaktovat. Hodně zjistíte u nich doma. Zajímají mě i české domácnosti.

Karel Gott nebyl jen zpěvák, ale také malíř
Gottovy obrazy? Odborníci taktně mlčí, ctitelé rádi platí

Čili jim brnknete a řeknete: Jsem Szscygiel a chtěl bych slyšet váš příběh?
Ne. Neútočím na ty, které chci vyzpovídat. Hledám k lidem různé klíče, někdy jsou to docela malé, nenápadné klíčky.

Například?
Vždycky mě zajímá, čím se dotyčný obklopuje. Ale ne každý vás pustí domů. Jste neznámý člověk a ten se vám teď cpe do bytu. Bývám decentní a jdu na to přes společné zájmy, věci nebo domácí mazlíčky. Jednou to byla třeba kočka. Protože sám mám kočku, povídali jsme si nejdřív o nich v telefonu, pak jsem dostal pozvání domů. Takhle jsem se seznámil s překladatelkou mých knih do češtiny, s níž se přátelím dosud. Dokonce u ní přespávám, když přijedu do Prahy.

Kdo se vám ozval na oznámení tématu Není?
Třeba dáma, jež přišla s tajemstvím, které ji tížilo. Měla několik let v bytě urnu, což je v Polsku protizákonné. Bulvár by z toho udělal titulek Vdova, která šetří. Od první chvíle bylo ale jasné, že nejde o peníze, ale o lásku. Ta paní mi řekla: Mladí si myslí, že v manželství je nejdůležitější vášeň. Ale pro nás s mužem byl nejdůležitější společný čaj. A ten mi teď strašně chybí. Od smrti muže ho nepiju. Tak měla aspoň jeho urnu.

NEJISTÁ POUŤ. Prohlídka přistěhovalců na Ellis Islandu.
S nadějí za oceán? Z knihy o cestách do vysněné země mrazí

Češi i Poláci letos slaví třicet let svobody. Jakou cestu jsme podle vás ušli?
Asi se hodně Čechů urazí, ale nulovou. A týká se to i nás. Když se dívám na pány Babiše a Jaroslawa Kaczyńského, je mi chmurno. Množí se mladí nacionalisté a domobrana. Síla přitahuje. Ve školách chybí předmět „příprava na svobodu“. Já to řeším aspoň tak, že každý den píšu na Instagram texty o knihách, plastech, společnosti. Mám60 tisíc příznivců, píší mi příspěvky, polemiky, je to cesta, jak vést klidný dialog a vnímat se navzájem.