Co jste četl jako dítě?

Nevzpomínám si na konkrétní tituly, ale bylo toho hodně… Čítával jsem ve školní knihovně a doma, komiksy, wikingské a keltské příběhy, lovestory, strašidelné historky. Později jsem přesedlal na vážnější literaturu jako byl třeba Joyceův Odysseus nebo Kafka.

Inspiraci k psaní jste našel na jejich stránkách?

Ani ne. Živil jsem se od jisté doby jako ilustrátor v médiích. A jednoho dne mi editor jistých novin navrhl, zda bych nechtěl napsat něco sám. Tak jsem to zkusil a ono se to četlo. Tak nějak to začalo.

Vím, že sám čtete rád strašidelné příběhy, vaším prvním a stálým oblíbencem byl Edgar Allan Poe. Používáte čtečku?

Ano, někdy, mám Kendo. Nejraději čtu během cest, protože vzhledem k různým křtům mých knih, autogramiádám a rozhovorům často cestuji. Ale musím říct, že s e-knihami mám problém. Ano, je to snadnější a na cestách skladnější. Ale já potřebuji knihu fyzicky cítit, mít ji v rukou, obracet stránky, lépe se na ni také tímhle způsobem soustředím. Na druhou stranu pro lidi, kteří z nějakého důvodu čtou s potížemi, třeba pro dyslektiky, je zacházení se čtečkou samozřejmě snazší.

Jakým způsobem píšete? Ukládáte si do hlavy nějaké postřehy, charaktery, situace, zajímavé legendy?

Ano, inspiruji se vším kolem sebe. Tajemnými místy, historií, duchařskými příběhy, určitou náladou.

K tomu je Anglie se svým koloritem k nezaplacení, ne?

Ano, její historie, viktoriánské domy, kamenné zídky, vřesoviště. Vše se hodí. Ale zajímavá místa jsem objevil i u vás, v Praze. Na Starém Městě nebo Malé Straně. Někdy mi také lidé vyprávějí různé historky, nebo si poznamenám určitou výseč ze svého snu. Začínám obrazem v hlavě a na něj balím zbytek, to takzvané maso příběhu. Snažím se ale nepsat podle očekávání čtenáře. A trochu ho doběhnout, vcítit se do jeho premis a vyústit pointu jinak a jinam. To mě baví.

Mimochodem, horor – ať už filmový nebo literární – nebývá vždy kritikou zcela doceněn, je na něj nahlíženo tak trochu jako na brak. Máte s tím stejnou zkušenost?

V podstatě ano. I když pro mě jsou důležití čtenáři a o ty zatím nemám nouzi, mé knihy se překládají do patnácti jazyků… Ale je pravda, že žánrovky jsou vždycky trochu v nevýhodě. Takový Stephen King je vynikající autor, z něhož čerpají i filmoví scenáristé, a přitom nikdy nedostane Pulitzerovu cenu. Existuje nepsaná tichá dohoda, že když je člověk populární, nemůže být zároveň kvalitní spisovatel. Což je zvláštní. Ale je to tak.

Věříte na duchy?

Ne. Upřímně, dovedete si představit, že by se ze všech lidí, kteří odešli z tohoto světa násilnou smrtí, stali duchové? To by tu fakt nebylo k hnutí.

Proč se vlastně lidé bojí, přemýšlel jste o tom?

Jsou různé důvody. Některé vycházejí ze strachu z konkrétních jevů – pavouků, brouků, hadů. Nebo z bolesti. Časté literární motivy se týkají situace, kdy dotyčnému někdo jen ukáže mučednický kůl nebo nástro, a vyvolá u něj děs. Jen ze samotné představy z té bolesti. A pak jsou různé iracionální strachy, které vznikají z šílenství. Nebo pocitu viny. Toho často využívá můj oblíbený Poe, kterého jste zmínila. Lidé na hraně určitých běsů, jimž nedokáží uniknout, slýchají divné zvuky a propadají vizuálním přeludům. Tak je to i s tmou. Bojíme se jí jako děti, v dospělosti si namlouváme, že už ne. Ale instinktivní strach v nás přetrvává.

Máme děti vést k povinné četbě, jako to dosud dělají školy?

Vést k četbě ano. Rozhodně. Ale nějaké striktní podmínky a předem vybrané „vhodné"tituly, s tím bych byl opatrný. Je známo, že teenageři mezi čtrnácti a šestnácti přestávají číst a baví je maximálně kapitoly o hokeji, fotbale nebo sexu. Přimět je k četbě knížek je skoro nemožné. Hlavně kluky. Mají hodně učení, chodí domů většinou v podvečer a potřebují relax. Který nacházejí u televize, počítačových her, u chytrých telefonů… Já v jejich věku relaxoval nad knihou. Ale doba se změnila. Koneckonců, ani ve starším věku to s nimi není lepší. Mám osmnáctiletého syna, který chodí na univerzitu. Tam čtou studijní materiály, různá skripta v knihovně, když se vrátí domů, má potřebu odpočívat. Beletrii čte málo.

Ona je to obecně i věc rodinné výchovy.

Určitě. Moji rodiče měli doma velkou knihovnu a já měl pořád co vybírat.

Otec i matka četli, pro mě to byla přirozená věc. Myslím, že to takhle funguje pořád, děti potřebují vzor doma, pak jim četba přijde jako automatická součást odpočinku i vzdělávání. Jsem v tomhle směru ale zastáncem liberální výchovy – klidně ať si pár let čtou úplné blbosti, časem se pak někteří k hodnotnější literatuře vrátí…

Bojíte se rád? Třeba u filmových hororů?

Ano. Ale nemusím ty, kde je mnoho krve, násilí a řevu. Dívám se spíš na ty ze staré školy, takové hezky strašidelné příběhy. Je snadné diváka vyděsit. Ale já si cením víc té jemně dávkované tísnivé atmosféry, rafinovaného strachu.

Když jsme u těch filmů. Jste úspěšný autor strašidelných příběhů, ale byste i věrohodná postava v jejich adptacích. Působíte, jako byste vypadl z Addams Family nebo Frankensteina… Víte to?

Vím. Nejste první, kdo mi to říká. Už jsem si zvykl s tím žít…