Po protektorátu bylo původně v plánu stalinistické období od roku 1948 do roku 1956. Ale během práce mi došlo, že letos je 70. výročí konce války a že poslední tři měsíce války byly na území protektorátu skutečně krvavé. Děly se věci, o kterých se moc nemluví. Třeba pochody a transporty smrti v západních, severních a jihozápadních Čechách.

Jak dlouho kniha vznikala a podle jakého klíče jste ji psal?

Deset měsíců. Jde o souhrn událostí, při kterých došlo ze strany branné moci, čili armády, SS a dalších ozbrojených formací k násilnostem na civilních obyvatelích nebo vězních, kdy zahynula více než jedna osoba a které se odehrály mimo bojové situace i místa k násilí určená. Je rozdělená podle současných krajů a má čtyři tematické okruhy. Není postavena na střetu Němci-Češi, ale zachycuje různé málo známé situace. A v roli obětí jsou často i Němci. Třeba když němečtí občané chtěli pomoci vězňům z transportu smrti na nádraží v Nýrsku a byli za to postříleni doprovodem vlaku. V Nových Hradech zase starosta a řídící učitel vyvěsili po kapitulaci bílý prapor a jednotka Waffen-SS je postřílela. Pachatelé i oběti byli Němci.

A pochody smrti? To je hodně traumatizující téma…

Ano. O tom se téměř nemluví. Je to podobné, jako když někteří lidé nechtějí jet do Osvětimi, protože by se jim tam udělalo špatně… Což je alibismus. Každý by to měl vidět.

Překvapilo vás při sběru materiálu a psaní něco, o čem jste zatím nevěděl?

Netušil jsem, že největší masový hrob ve střední Evropě je u nás, konkrétně v Tachově. Leží tu šest set obětí – z jediného transportu, co zastavil na místním nádraží. Asi čtyři sta mrtvých už vlak přivezl, zbytek byl zmasakrován v okolí. Několik hrobů s více než sedmi sty mrtvými je také v už známých Postoloprtech, to už jsou zase hroby sudetských Němců.

No, to není lichotivá vizitka.

Ne, a lidem se o tom nechce mluvit. Úplně jsme to vytěsnili. Já ale v knihách nic a nikoho nesoudím. Jen konstatuji fakta. Souvislosti ať si hledá čtenář sám.

Zdráháte se dát najevo názor?

Ne, jen nikdo nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali sami. Samozřejmě že bych byl radši Josef Mašín než Emanuel Moravec. Ale co já vím? Proto ten můj trochu suchý styl psaní – snažím se lidi dovést nejen k zamyšlení nad danou událostí, ale i nad sebou.

Proč myslíte, že lidé na konci války reagovali takhle brutálně?

Na to není jednoznačná odpověď. V posledních květnových dnech možná řadě lidí došlo, že čas na odboj nějak promarnili. Tak šli, vzali pušku a postříleli pár Němců. Možná. Byla to šílená doba, sem tam vraždili i vězni, vracející se z koncentračního tábora. Ale hlavně je to doba, kdy nefunguje státní moc a zbraní se chopí kde kdo, včetně kriminálních živlů.

A teď nám Čechům chybí schopnost sebereflexe. Proč?

Nemám rád výraz „my Češi". Někomu chybí, někomu nechybí. Stejně jako u násilných činů na konci války, i sebereflexe je věc osobního rozhodnutí a postoje.

Když se tak dívám na vaše knihy, napadá mě, že ani protektorát ani Krvavé finále není veselé čtení. Natožpak psaní. Nepadá na vás občas při práci deprese?

Deprese mne popadá spíš ze současnosti než z minulosti. Řeknu to takhle - a za to mě možná někteří nebudou mít rádi – jádrem každého z nás je bestie. Jen právo a monopol státu na násilí nás chrání od toho si navzájem řezat hlavy. Nenamlouvejme si, že jsme hezky civilizovaní, sedíme v kavárně a pojídáme sachr. Stačí málo…

Mohou si čtenáři třeba i díky vašim knihám vzít nějaké ponaučení?

Protektorátu se prodalo dvanáct tisíc. A kolik že je nás v České republice? Nedělám si iluze. I kdyby si knihu všech těch 10 milionů občanů koupilo, nic moc se tím nespasí… Řada lidí navíc podléhá jakémusi sebemrskačství. Ustavičně si sypeme popel na hlavu. Přitom máme být na co hrdi. Občas si kladu otázku, proč se točí české filmy o lidech na okraji? Proč se netočí příběhy o silných osobnostech odboje? Kolik příslušníků RAF padlo a kolik jich skončilo v komunistických lágrech?

To aspoň vyřešil Tmavomodrý svět Jana a Zdeňka Svěrákových. A mohu vás uklidnit, režisér Tomáš Mašín chystá film o bratrech Mašínech. I když to bude jistě kontroverzní téma.

No konečně. Ale trvalo to. Víte, mám pocit, že s hrdiny má česká společnost problém. Byli lepší než my, tak o nich radši nebudeme mluvit. Zvláštní.