Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Spisovatel Max Ščur: Běloruské vězení bych nezvládl

Praha /ROZHOVOR/- Zrada, šok, peklo. 
Taková slova padala při vzpomínkách na poslední dny 
v Minsku. V jedenadvaceti letech se postavil běloruskému totalitnímu režimu, který si to nenechal líbit. Po výslechu 
a vyhrůžkách KGB mu bylo jasné, že musí rychle pryč. Spisovatel Max Ščur prošel běloruským vězením i českým detenčním střediskem pro žadatele o azyl.

27.9.2015
SDÍLEJ:

Spisovatel Max ŠčurFoto: Burdová Václava

Jak vypadá vězení v Minsku, čím mu vyhrožovala KGB a kdo mu nakonec pomohl v Praze?

Proč jste si v roce 1998, kdy jste odešel z Běloruska, vybral Prahu?

To je jednoduché. S postsovětskými zeměmi tehdy neexistoval vízový styk. Musel jsem se velice rychle rozhodnout, zda vůbec a kam odejít. Starší kamarád se nabídl, že mi dá zadarmo voucher, který vám jako turistovi umožnil dojet do Prahy. Běžně se za něj platilo. Podnikal v turismu a zaměřoval se na Českou republiku. Mě to bylo jedno. Později jsem se dozvěděl, že jsem mohl zůstat v první bezpečné zemi, což bylo Polsko.

Vy jste ale pokračoval dál…

Vliv mělo i to, že jsem měl v Praze kontakt na lidi. Šlo také o čistě psychologický faktor. Byl jsem mladý, nezkušený a v té psychopatické situaci se mi zdálo, že Česká republika je nejlepší možnost. Byl jsem připravený, že to nevyjde, že mi neumožní tu zůstat, ale nechtěl jsem to vzdávat. Česká republika byla nejdál, co jsem si mohl dovolit. Napadla mě i taková hloupost jako jít pěšky přes hranici do Litvy, naštěstí k tomu nedošlo. To by mě bývali chytili raz dva a už bych se z Běloruska v životě nedostal.

Studoval jste španělštinu. Neuvažoval jste o odchodu do Španělska nebo jiné španělsky mluvící země?

V Minsku jsem studoval španělštinu. Dokonce jsem snil o tom, že se někdy dostanu do Španělska a budu tam studovat třeba film. V té situaci ale o nějaké sny už nešlo. Tady bylo všechno najednou jiné a já se chtěl naučit něco nového. Říkal jsem si, že můžu i tady studovat cokoli, mě vždycky zajímala literatura a literární teorie, filosofie nebo filmová věda. Nakonec jsem moc neuspěl a zase skončil u španělštiny, ale vůbec toho nelituji.

Jaké to bylo, v 21 letech odejít a požádat o azyl v cizí zemi? Kdo vám tu pomohl?

Dostal jsem kontakt na Václava Trojana. Dodnes ho chovám ve velké úctě. Naposledy jsem ho nedávno viděl v Balbínově poetické hospůdce a musel jsem se mu připomenout, už si na mě moc nepamatoval. Tehdy mi poradil, co mám dělat. Vrátit jsem se nemohl. Kdybych tam byl deportován, tak dostanu všechno, čím mi vyhrožovali a navíc ještě za to, že jsem je podvedl, abych mohl zmizet. Porušil jsem podmínky, za kterých mě KGB pustila. Dali mi dva dny na přemýšlení a ty jsem využil k tomu, abych jim utekl.

Čím vám hrozili?

Říkali, že jedinou možností je spolupráce. Kdybych odmítl, vyhodili by mě ze školy. Náhodou jsem byl svědkem trestného činu, na studentských kolejích se nějací blbci dost brutálně poprali s cizinci. Řekli mi, že se ze svědka můžu stát spolupachatelem, že není problém to překvalifikovat. „Vám se nelíbí politika tohoto státu? Uvědomujete si, že tady studujete zdarma? Co si to dovolujete chodit tam a tam. Znáte toho a toho…" Řekli, že proti mně použijí všechno, co mají. Bohužel toho bylo poměrně hodně.

Co to bylo?

Stýkal jsem se s lidmi z opozičního prostředí. Jednalo se o takové živelné studentské prostředí, ve kterém byl tenkrát protestní potenciál ještě poměrně velký. Stýkal jsem se převážně s anarchisty, protože byli nekompromisní vůči státu a systému jako takovému. To mi bylo sympatické. Přesto kupodivu nikdo z nich ničím podobným do té doby neprošel.

Víte, proč KGB odchytla vás a nikoho z vašich přátel?

Byl jsem mladý a hloupý. Často jsem si pouštěl pusu na špacír. Vzhledem ke svým literárním sklonům jsem své názory nikdy netajil. Běžně se o mně vědělo, že chodím na demonstrace. Po jedné z nich jsem byl pět dnů zavřený. To všechno ze mě dělalo pro ně nejsnadnější terč, takový „ukázkový případ". Později jsem zjistil, že jsem měl na sebe nasazeno poměrně dost lidí a některé z nich jsem dokonce považoval za své přátele. To byl naprostý šok. Já si opravdu myslel, že se mi nemůže nic stát. Tolik jsem se spletl.

Jak jste fungoval v opozici? Chodil jste na demonstrace…

Chodili na ně mnozí studenti. Ne všichni byli ale tak hloupí, aby se nechali zatknout. Účastnil jsem se anarchistických akcí. Anarchisté se dozvěděli, že píšu a chtěli po mě politickou hru, kterou předvedou na ulici. Znělo to super, vždy jsem chtěl udělat něco takového. Do akce zbývaly tři dny. První den jsem hru napsal, druhý den jsme to jakž takž nazkoušeli, a třetí den se hrálo. Druhý den jsme to také vytiskli a na velkém politickém meetingu jsme to rozdávali místo letáků. Policisté běhali v davu a konfiskovali to.

Chytili vás?

Ten materiál se rychle dostal k orgánům. Já jsem si zvolil takový hloupý pseudonym Maxim Španělský. Na našem oboru jsem byl jediný takto aktivní. Okamžitě mě odhalili, ale myslím si, že čekali na správnou dobu, kdy mě zmáčknout. Stalo se tak až po roce a já jsem byl naprosto šokovaný, co všechno na mě věděli, včetně osobního života. Když čtu, jak v Čechách fungovalo STB, tak šlo o podobně rutinní, ověřenou praxi. Dneska mě mrzí moje tehdejší naivita.

Jak jste to prožíval tehdy?

Všichni vědí, že jde o autoritářský režim, ale když se vás to bezprostředně dotkne, je to mnohem horší, než se zdá. Člověk si okamžitě připadá jak u Orwella, všude je Velký bratr a pozoruje. Ten pocit opravdu není příjemný. Výslech trval tři hodiny. Nejprve jsem se snažil všechno popírat. Pak jsem zjistil, že asi nemá cenu si s nimi hrát. Muž, který mě vyslýchal, byl jedním z hlavních vyšetřovatelů ve velké kauze s mladými aktivisty v roce 2006. Jeho jméno je veřejně známé, není to žádný pěšák. Zpětně mě překvapilo, že na mě byl nasazený.

Říkal jste, že jste se dostal do vězení. Jaké to bylo?

Byl jsem ve vězení dvakrát: jednou jako vězeň, podruhé jako návštěva. V Minsku existují dva druhy vězení. Jedno se jmenuje detenční středisko. Tam se sváželi všichni lidé po demonstracích, ale i výtržníci, opilci. Všichni ještě před soudem. Nešlo o žádné vrahy ani zloděje. Ale vypadalo to, jako běžné vězení. Po demonstracích se vždy zaplnilo. Cely byly pro pět lidí a najednou jich tam bylo třeba 25. Pak je potřebovali rychle propustit, tak byli masově souzeni. Odseděl jsem tam pět dní. Šel jsem k soudu. Ten mě odsoudil k tomu, co jsem odseděl a šel jsem, potřebovali uvolnit místo.

Jak jste prožíval těch pět dní?

Ono je to relativní. Neděláte nic. Hlavou se vám honí spousta věcí. Jsem za tu zkušenost vlastně rád. Ve vězení jsem pochopil, že asi žádný velký bojovník nebudu. Politický režim se za ta léta ještě zpřísnil. Lidi dostali osm let natvrdo za to, že hodili flaškou. Nedokážu si to představit. Zpětně si říkám, že je dobře, že jsem z toho bezpráví utekl.

Ve vězení jste se rozhodl, že odejdete?

Ne, to vůbec ne. To mi tenkrát připadalo zbabělé a hloupé. Naopak, chtěl jsem bojovat dál. Když vyjdete z vězení, zavolá si vás Běloruský helsinský výbor. Zeptají se, jestli nechcete dokument o tom, že jste byl ve vězení a že jste pronásledován. Já ani nevěděl, že se takový papír vydává. Tak mi ho dali.

Co následovalo?

V té době jsem měl jet do Holandska. Vedle svých „chuligánských" politických akcí jsem zpíval v universitním sboru. Zatímco jsem byl ve vězení, řešila se víza pro sboristy. Já je samozřejmě neměl. Zavolala si mě rektorka naší univerzity, tvrdá lukašistka. Řekla mi, že nikam nepojedu. Odvětil jsem, že o tom ona nerozhoduje. K tomu mi řekla, že jde o univerzitní sbor a mohla by mi to zakázat. Tehdy se za mě naštěstí postavilo několik lidí.

Překvapilo vás to?

To mě velmi překvapilo. Dnes by už si to nikdo netroufl udělat, ani dirigentka, ani děkanka naší fakulty. Tehdy řekli, že jsem nadaný, dobře studuji a že nejsem žádný opoziční extremista. Nakonec mě nechali jet. Zpětně mi to tak připadá, že jsem prostě vyšel z vězení, sbalil si věci a vyrazil do zahraničí. Na západ. Představte si ten šok!

Věřil jste, že nakonec pojedete?

Já už jsem vůbec nedoufal, že pojedu a najednou mi řekli, ať se sbalím. Přišel jsem na zkoušku sboru a všichni se mě ptali, kde jsem byl, proč jsem nechodil na přednášky. Tak jsem jim řekl, že kdyby šli se mnou na demonstraci, věděli by to, mohli sedět se mnou. Všichni zírali. Hlavně děvčata mě obdivovala. Oni věděli, že existuje nějaká zlá opozice, která bourá auta… Ostatně, napsal jsem o tom všem v češtině prózu. Jmenuje se Kulturtréger. Píši hlavně bělorusky, ale i trochu česky. Kniha vyšla před dvěma lety.

Dorazil jste tedy do Holandska?

Dorazil jsem do Holandska. Poradili mi, abych si s sebou vzal ten dokument od helsinského výboru, že bych ho mohl potřebovat. V Holandsku se mi ale doslova stýskalo po politické aktivitě. Trochu jsem se i nudil. Nechápal jsem, o co tam lidem jde. Neměli z našeho běloruského hlediska žádné problémy. Samozřejmě společnost a kapitalismus mají své problémy. To jsem ale neviděl, myslel jsem si, že to tak má být. Byla to alespoň iluze svobody. Někteří Holanďané se mnou hovořili o tom, že bych zůstal. Já jsem ale nechtěl. To bych se vzdal. Seděl jsem ve vězení spolu s přáteli a to nás dalo do hromady. Odmítl jsem. Vrátil jsem se a snažil se ještě víc zapojit. Subjektivně to šlo už trochu hůř. Na vlastní oči jsem viděl ten obrovský rozdíl mezi jednou a druhou společností. Získal jsem pocit, že v Bělorusku nikdy nedojde k toleranci a respektování osobní svobody. O to mi šlo, nezajímal jsem se o blahobyt. Byl jsem mladý. Kulturní rozdíl v naší postsovětské zemi mi přišel tak obrovský, že jsem si myslel, že se to nikdy nesrovná.

Co to druhé vězení?

To bylo naprosto absurdní. Točil se tam béčkový hollywoodský film. Přijeli točit do Minsku, aby ušetřili peníze. Shodou okolností se film týkal peruánských anarchistů. S anarchisty jsme si řekli, že to si nemůžeme nechat ujít. Hrdě jsme se přihlásili na natáčení jako komparz. Dali nám dřevěné pušky. To byl nejhorší den mého života, naprosté peklo.

Co se stalo?

Točilo se ve vězení, které v Minsku existuje ještě od dob cara. Filmaři potřebovali uvolnit jednu chodbu. Byla velice dlouhá, něco jako v metru, ale nižší. Každých zhruba deset metrů se nacházely dveře. Oni je všechny otevřeli a začali vyvádět vězně. Když jsem viděl ty podmínky, tak jsem pochopil, že vězení, ve kterém jsem seděl já, bylo naprostý čajíček. Na hlavní chodbě jsou štoly. Každé zhruba čtyři metry jsou oddělené mřížemi. V těchto kobkách seděli lidé asi po deseti. Otevřeli dveře a z každých začali proudit stovky lidí. Všechny je hnali jak stádo.

Co to ve vás vyvolalo?

V tu chvíli jsem zapomněl na film. Běžel jsem ven. Řekl jsem, ať si točí sami, že o tom radši půjdu napsat článek. Pochopil jsem, že kdybych provedl něco opravdu vážného, seděl bych tam jako všichni ostatní opozičníci. Došlo mi, že to není žádná legrace. Člověk musí být opravdu zvláštního ražení, opravdu tvrdý bojovník, který nejenom věří, ale i ví, co má dělat. Klobouk dolu před lidmi, kteří tam vydrží sedět. Přiznám se, že na to jsem srab. Opravdu to na mě hodně zapůsobilo.

Kdy jste se rozhodl, že musíte utéct?

Po setkání s kágébákem. Na rozdíl od vězení, ten výslech přímo souvisel s mojí činností v anarchistickém sdružení. Ta byla ovšem především kulturní a agitační, snažili jsme se být takoví subversivní srandisté. Dnešní anarchisté v Bělorusku jsou jiní. Berou to mnohem vážněji a jsou i mnohem tvrději pronásledováni.

Sledujete stále situaci v Bělorusku?

Ano, dokonce jsem o tom nedávno psal článek. Popravdě jsem z toho unavený. Dlouho se tam nic nemění a pravděpodobně se během příštích pěti deseti let nezmění. Jsem v tomto ohledu velmi pesimistický. Jednou do měsíce přečtu všechny zprávy, ale už to nesleduji tolik, jako dříve, například když jsem pracoval pro Svobodnou Evropu. Naštěstí můžu udržovat kontakty s přáteli a s rodinou. Pak máte mnohem lepší přehled o situaci obyčejných lidi, než z nějakých zpráv.

Celá vaše rodina žije stále v Bělorusku?

Ano, matka, otec, bratr a sestra. Ti mají své rodiny. Pro jejich klid jsem záměrně nějakou dobu kontakty neudržoval, aby mohli říct, že o mně opravdu nic nevědí. Několik let kvůli mně byli popotahováni. Přes některé lidi jsem posílal vzkazy, že jsem v pohodě.

Řekl jste rodině před odchodem, co plánujete?

Ano, to jsem jim řekl. Nakonec mě materiálně podpořili.

Jak to probíhalo, když jste dorazil do České republiky? Putoval jste do detenčního zařízení?

Byl jsem nejprve v Červeném Újezdě u Bíliny, na severu Čech. Měsíc jsem strávil v Bělé pod Bezdězem. Já jsem neměl žádná očekávání. Byl jsem rád, že jsem někde jinde a můžu hodit spoustu problémů za hlavu. Známí mi řekli, že musím do tábora, tak jsem tam jel. Nepřekvapilo mě to tam, i když to bylo ze začátku zvláštní. Musíte projít karanténou. Tenkrát trvala 14 dnů. Bylo to docela nepříjemné. Ale pořád jsem si říkal, že to není běloruské vězení.

Po karanténě jste zůstal v detenčním zařízení?

Ano, šlo o staré kasárny. Nebyla to ovšem žádná kobka nebo cela! Byl tam sice plot, ale dal se tam dýchat čerstvý vzduch, procházet se v lese. Dokonce vám mohli vypsat i průkaz, abyste mohli ven. Člověk uvedl, kde se bude zdržovat a dostal propustku. Nikdy jsem si na to středisko nestěžoval.

Vadilo vám tam vůbec něco?

Člověk skoro vůbec nepřišel do styku s Čechy. Pouze s ostrahou. Ta vás nechá být, dokud neděláte bordel. V takovém případě člověku sebrali kapesné. Tehdejší ředitel areálu v Červeném Újezdě byl hrozně zajímavý člověk, divadelník, dneska bychom řekli sluníčkář, pravdoláskař. Podařilo se mi s ním navázat osobní kontakt. Je opravdu důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás berou jako člověka a ne jako pouhého představitele nějaké skupiny. Pro mě je důležité mluvit za sebe. Dokud je člověk součástí skupiny, není podle mě integrovaný.

Jací byli ostatní lidé v táboře?

Můj nejlepší kamarád byl Slovák. Slovák v českém uprchlickém táboře, představte si to. Říkal, že utekl před Mečiarem a vojnou. Tomu jsem rozuměl. Skutečným důvodem ale bylo, že získal pocit, že ho ovládá jeho mistr jógy. V této schíze se rozhodl utéct. O azyl mu nešlo, asi byl v táboře z čistě existenčních důvodů. Člověk má kde spát a dostane najíst. Jinak byl naprosto normální, hrál výborně šachy. Když se dozvěděl, že mistr zemřel, okamžitě vyrazil zpět domů. I o tom všem jsem pak napsal docela humornou knížku, jmenuje se Uprchlíci, česky ale zatím nevyšla.

Jak se vám podařilo uchytit v Praze?

Díky bývalému IZS (Institut základů vzdělanosti, současná Fakulta humanitních věd Univerzity Karlovy v Praze) a disidentské solidaritě. Začalo to Václavem Trojanem, který mě nasměroval na cizineckou policii a do tábora. Přes Organizaci pro pomoc uprchlíkům se o mě dostaly informace ven. Mladé dobrovolnice vozily do tábora humanitární pomoc, pomáhaly stejně jako se to děje teď. Přijel jsem na jaře. V létě si cizinecká policie vzala dovolenou a moje žádost dlouho ležela na stole. Neměl jsem peníze, práci a kolem pořád ti stejní lidé. Začínal jsem být otrávený.

Jak vám šla čeština?

První dva měsíce vám ta řeč připadá naprosto nepochopitelná. Jenom zíráte. Pak do toho najednou proniknete a zjistíte, že je vám ta řeč blízká. Najednou jsem dokázal mluvit s lidmi. Chtěl jsem zůstat.

Kdo vám v tom pomohl?

Hodně mi pomáhali lidé z Českého helsinského výboru. Rád bych po letech poděkoval Věře Roubalové, Lucii Ditrichové, Daně Němcové, Aleně Kubíčkové. Někdy mi dokonce půjčovaly ze svého, naštěstí se mi jim to vždycky povedlo vrátit. Nejprve jsem pracoval tak pololegálně, oficiálně to nešlo. Co jsem jako humanitní jazykovědec mohl dělat? Jan Sokol a Zdeněk Pinc mi tehdy umožnili, abych dorazil na přijímací zkoušky na IZS a nechali mě studovat. To mi přišlo jako vrchol anarchismu, pochopil jsem, co je to akademická svoboda. Ovšem kdyby tehdy neexistoval squat Milada, tak jsem během přijímacích zkoušek ani neměl kde v Praze bydlet. Na podzim téhož roku byl mi udělen politický azyl. Takže za to, že v Praze už tolik let žiji, vděčím mnoha lidem a mnoha náhodám. Ten symbolický dluh vůči české společnosti asi nikdy nesplatím, i když se o to dle svých možností pokouším. V současnosti se živím jako překladatel, mimo jiné pracuji pro nezávislou běloruskou televizi BelSat, pro niž překládám i české filmy.

Max Ščur- narodil se v roce 1977, pochází z Běloruska
- na Lingvistické univerzitě 
v Minsku studoval španělštinu
- do Prahy utekl kvůli vyhrůžkám KGB v roce 1998
- v současnosti působí jako překladatel a spisovatel, spolupracuje s nezávislou běloruskou televizí BelSat
- česky vydal knihu Kulturtréger

Autor: Václava Burdová

27.9.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Výroba - Výroba Zámečníci strojů 14 000 Kč

Zámečníci strojů ZÁMEČNÍK - SVÁŘEČ. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 14000 kč, mzda max. 27000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: A16 a:14/8/2018, Práce na HPP, pracovní doba pondělí až pátek od 6:00 hod., případně od 7:00 hod., Požadujeme: , - vyučení, základní svářečský kurz CO2 stačí, výroba sportovního nářadí a vybavení pro tělocvičny. Pracovní doba - dle dohody (i zkrácený úvazek), se zájmem o uvedený druh činnosti - firma si zaučí., Vhodné i pro absolventy škol., Osobní schůzku si domluvit telefonicky viz výše.. Pracoviště: Dor - sport s.r.o. - provozovna lučina, 739 39 Lučina. Informace: Mohyla, +420 777 812 819.

Marketing, média a tisk - PRODUKTOVÝ MANAŽER V ANNONCI 42 500 Kč

VLTAVA LABE MEDIA shání pro svůj inzertní web a noviny Annonce produktového manažera/ku, co se orientuje na inzertním poli, dokáže rozvíjet Annonci jako produkt, dohlédne na vývoj a zpracuje analýzu konkurence. Co bude vaším denním chlebem? Správa svěřených služeb, tvorba zadání (specifikací) pro vývojový tým, úzká spolupráce s provozním týmem + koordinace a kontrola celého procesu vývoje i jeho spuštění. Plat 35–50.000 Kč dle zkušeností. Termín nástupu podle dohody.

Stavebnictví - Stavebnictví Zedník 16 000 Kč

Zedníci (kromě zedníků ohnivzdorného zdiva) zedník. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 16000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: místo výkonu práce: Slavkov 25, Olbramovice + okr. Benešov, mzda: 16 000,- + osobní ohodnocení za dosažené výsledky, stačí zákl. vzdělání + praxe výhodou, požadujeme ŘP sk. B, - služební automobil při svozu více zaměstnanců, - příspěvek na obědy, kontakt: p. Kadlec Jaroslav tel. 728 114 785. Pracoviště: Jaka, spol. s.r.o., 257 53 Vrchotovy Janovice. Informace: Jaroslav Kadlec, +420 602 684 863.

Zdravotnictví - Zdravotnictví Zubní instrumentář 18 000 Kč

Zubní instrumentáři Zubní instrumentáři. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Neurčeno, úvazek: . Mzda min. 18000 kč, mzda max. 30000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: Místo výkonu práce:, Krajířova č.p. 137/2, Mladá Boleslav I, 293 01 Mladá Boleslav 1, , Prvotní kontakt: tel.: 773 867 032, e-mail: stom1@email.cz. Pracoviště: Buveus s.r.o., Krajířova, č.p. 137, 293 01 Mladá Boleslav 1. Informace: Oleksandr Dubanovskyi, +420 773 867 032.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vyšetření znaménka. Ilustrační foto

V Česku přibývá rakoviny kůže. Nejvíc je jí v Praze

Hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová (ANO).
19

Záhada hejtmančiny limuzíny: Kraj zveřejnil smlouvu o využívání auta

Úraz na dovolené v cizině? Převoz pacienta do Česka se může prodražit

Stačí chvíle nepozornosti nebo onemocnění a zatím příjemná zahraniční dovolená skončí hospitalizací v nemocnici. V řadě případů se pak k tomu přidá nutnost řešit speciální transport, aby se dopravou domů zdravotní stav pacienta nezhoršil. A ten bývá opravdu hodně drahý a bez sjednaného cestovního pojištění s dostatečným pojistným limitem dokáže turistu nepříjemně zaskočit.

Stovky mostů po celé Evropě jsou v havarijním stavu, varují experti

Neštěstí v italském Janově, při kterém se zřítil dálniční most, vyvolalo napříč Evropou diskuze o bezpečnosti mostů. V ohrožení jsou viadukty v Německu či Francii. Většina zdejší infrastruktury totiž byla - stejně jako Morandiho most - vybudována v šedesátých letech minulého století. Pád hrozí ale i u dalších 300 mostů v Itálii. Tragédie zkázy díla architekta Ricardo Morandi si vyžádala zatím 42 mrtvých a 16 zraněných.

AKTUALIZOVÁNO

Královna soulu Aretha Franklinová zemřela. Bylo jí 76 let

Americká soulová hvězda Aretha Franklinová, která si získala světovou proslulost svým nezaměnitelným stylem, zemřela ve čtvrtek v Detroitu ve věku 76 let. Bojovala s pokročilou rakovinou sliniky. Informovala o tom agentura AP.

Bravo! Olomouc v Almaty nepřipustila drama a jde dál

/FOTOGALERIE/ Úkol splněn! Boj fotbalistů Olomouce o postup do Evropské ligy bude pokračovat. Sigma zvládla dvojutkání 3. předkola s Kajratem Almaty a k domácí výhře 2:0 přidala venkovní triumf 2:1. Těšit se teď Hanáci mohou s největší pravděpodobností na atraktivní dvojzápas se španělskou Sevillou.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT