První věcí, která čtenáře při čtení Dvořiště zaujme, je používání slangových, často až vulgárních výrazů. Proč je užíváte v takové míře?

Protože tak mluvíme  - stačí poslouchat v tramvaji, v hospodě, v kuchyni… Anebo já se alespoň pohybuji v prostředích, kde se tak mluví. Takové to korektní a velmi technicistní vyjadřování je pro mě naopak jasným příznakem v lepším případě ironie, v horším neschopnosti a falše. Všichni politici, komentátoři, komunikátoři mluví tak, jako kdyby se jim z pusy sypaly polystyrenové kuličky. Bývalý prezident mluvil o „nevýhře", sportovní komentátor třeba na adresu fotbalisty řekne, že šlo o „pozitivní zpracování míče"…

Je složitější napsat texty přímo tak, jak lidé mluví, nebo se vám obtížněji píše spisovně?

Pokud je něco při psaní složité, tak to asi naznačuje, že vzniká cosi, co nemá být psáno, protože to autorovi není vlastní. Když píši o tom, o čem chci, o čem potřebuji psát, a tak, jak to musím napsat, tak to vlastně nikdy nemůže být složité. Podle mě existuje přímá souvislost: Když se s textem trápí autor, bude se nad ním trápit i čtenář. A proč by se měl čtenář nad nějakým takovým nadbytečným výrobkem trápit? A konečně proč autor? Sláva ani peníze z takového díla stejně nekoukají.

Z vaší knihy je patrná jistá skepse vůči lidem, společnosti… Je to opravdu tak, nebo jde pouze můj pocit?

To mě trochu tlačíte k tomu, abych byl duchamornější, než je mi milo, ale dobře. Kolika lidí si můžeme vážit? S kolika lidmi chceme trávit volný čas? Několika lidí si vážit bohužel nemůžeme a s několika lidmi trávit volný čas rozhodně nechceme. Například s kým z parlamentu by člověk dobrovolně chtěl jít do lesa na houby? Ale to není nic výjimečného ani překvapivého, to je normální, setrvalý stav, žádná vykloubenost dnešní doby. Většina nás lidí není, řečeno jemně, impozantní. A stejně tak, když už mluvíme o literatuře, není impozantní většina vydaných knih.

Byl jste ve vlastním životě svědkem toho, že od lásky je jen kousek cesty ke smrti?

Třeba při milování někdy dochází k bodu, který se nazývá rovněž „malá smrt". Ale orgasmus většinou nikoho nezabije, stejně jako sex nemusí mít vůbec nic společného s milováním… Ne, chápu, na co narážíte že můj hlavní hrdina po určitých milostných eskapádách spáchá sebevraždu. Někteří známí se mě po přečtení ptají, jestli je to autobiografická postava, a já na to říkám: Copak jsem mrtev? Jistě jsem ale taky kdysi „umíral láskou" nebo byl „na pokraji smrti", když mě nějaká slečna nechtěla.

V jakém prostředí se pro psaní inspirujete? Je to také kupříkladu hospoda, když jak uvádí i anotace knihy je text knihy přerušován hospodským žvaněním?

Nikde se neinspiruji záměrně, ale nezáměrně všude. A v té hospodě opravdu hodně, protože je to prostředí, které mám rád, tedy jako host. Nasál jsem ho už jako školáček, kdy jsem chodil s dědou do Masných krámů v rodných Českých Budějovicích  - byli jsme se sestrou klasické „alibi", aby děda měl důvod opustit dům. Potom jsem dokonce šel studovat hotelovou školu, ale po maturitě jsme se s většinou spolužáků shodli, že jsme si fatálně spletli ono „stát za barem" a „sedět na baru", to je velký rozdíl. Už jen proto, že barman tam být musí, zatímco host může kdykoliv přijít a zas odejít.

Až dosud jste o knihách jako novinář pouze psal, nyní jste knihu i sám napsal. Co vás k tomu vedlo?

Nejde o to, že bych si po letech psaní o literatuře řekl, že bych vlastně taky mohl vydat knihu. Vždycky jsem chtěl psát, akorát prózu mladý člověk většinou psát moc neumí, a tak jsem si tehdy vybral psaní o literatuře jako jakousi antikoncepci: „Podívej, jak dobře někteří píšou. A podívej, kolik blbostí vychází, a ty chceš přihodit na tu hromadu další zbytečnou knihu?" Ale potom jsem věděl, že už tu antikoncepci brát nechci nebo nepotřebuju, anebo dokonce nemůžu, že se tedy dopustím té pošetilosti, že vydám další zbytečnou knihu, ale aspoň bude tenká, a že pak zas na dlouho budu zticha nanejvýš budu žvanit někde v hospodě.

Více o knize Dvořiště

„Tos nečekal, že ta demokracie bude mít takovýdle nástrahy, viď? To ti Vlasta Štěpová zapomněla povědět, co, ty pytložvejku…? Příště si před volbama líp pročti programy a vol jenom strany, kerý chtěj uzákonit větší porce. Jakmile ti nedaj do znojemský dost vokurek, okamžitě volej ombudsmana. Obratem se přišmajdá na kolečkovejch bruslích a tvou křivdu odstraní… Ale možná bys moh bejt tim ombudsmanem ty, vládní zmocněnec pro nedojedenou menšinu, rozumíš." „To ne, kamaráde, ombudsmanem by měl bejt ňákej tlustej cikán, co má zlatý řetězy a na sociálních dávkách šedesát tisíc… Seděl by tam, v tom paláci v Brně, každej by za nim osobně moh přijít si postěžovat a von by dycky po hodině ublíženejch keců jenom řek: Dis-kri-mi-ná-ce!"

Bývalý šéfredaktor literárního časopisu Tvar a někdejší novinář Ondřej Horák vydal v nakladatelství Druhé město knihu Dvořiště. Hlavní postava Adam v ní vystupuje jako jediný ze čtyř kamarádů, který dotáhl do konce to, na co si po maturitě podali ruku.

„Nejprve si od stovky holek vzal kalhotky a nakonec si vzal i vlastní život." Román rekapituluje Adamův život paralelně s příběhem dívky, která si myslela, že je jeho životní láskou. „A jelikož jsme ve střední Evropě, je tento dvojhlasný žalozpěv přehlušován hospodským žvaněním."