Teď jí ale vyšel zajímavý román Jantarové oči, první díl pentalogie Mycelium. A příběh o střetu Pozemšťanů s mimozemskou teokracií je něco, co by vám v knihovně rozhodně chybět nemělo. Zeptali jsme se jí nejen na to, jak to vlastně všechno vzniklo.

Jedním z témat Mycelia je střet lidstva s mimozemskou teokratickou civilizací a z toho pramenící kulturní šok. Sama v knize říkáte, že jste příběh začala psát po událostech 11. září. Do jaké míry je podobnost střetu křesťanství a islámu pouhá inspirace?

Jedenácté září byl spíš takový popud. Šok. Poslouchala jsem zprávy a přemýšlela, co si asi takový člověk myslí, když ráno vstane a jde unést letadlo. Ale zůstalo jen u tohoto výchozího pocitu. Nechtěla bych se otrocky držet nějaké předlohy a jenom nahradit název nějakého skutečného národa vymyšleným názvem, aby se neřeklo. Össeané vznikli jako směs různých vlivů. Jejich náboženství je ve skutečnosti spíš tak trochu aztécké.

Zásadní rozdíl mezi Pozemšťany a Össeany, jak se mimozemšťané nazývají, jste vyjádřila v jedné lekci fiktivní učebnice jejich jazyka: „Tato dívka je studentka. Jmenuje se Anna. Tento chlapec je tekutý kov ve tmě. Jeho jméno není." Jak se vymýšlí civilizace, kterou vlastně z principu pochopit nejde?

Představit si nepředstavitelné - o to se žánr science fiction snaží od samých počátků. Ale musím říct, že jiní autoři v mapování cizoty došli podstatně dál než já stačí připomenout třeba Stanislawa Lema a jeho Solaris. Já se ve skutečnosti obloukem vrátila zase na Zem. Össeané jsou spíš odrazem temných stránek nás lidí a celá pentalogie je naopak mým pokusem co nejlépe je pochopit.

Mimozemšťané Össeané mají velmi složité náboženství, které souvisí s užíváním Pětice posvátných drog. Kde se pro tohle vzala inspirace?

To vím náhodou úplně - přesně na přednášce o houbových chorobách rostlin. Studovala jsem totiž zahradní architekturu, a tam byla jedním z předmětů také ochrana rostlin před všemožným nebezpečím. Ovšem když člověk, který tíhne ke scifi, slyší o tom, jak se parazitické mycelium šíří organismem, nemůže ho nenapadnout, jak by to asi vypadalo, kdyby nějaké houby žily i v lidské krvi. Össeané mají tyhle houby a využívají je k rituálním náboženským účelům.

Ani trochu ta myšlenka nesouvisela s muchomůrkami?

Šamanismus a zfetovaní sobi? Původně ne, ale ve světě Mycelia funguje psychotronika (čili telepatie, čtení vzdálených událostí a tak podobně), takže nakonec z toho celkem logicky vyplynulo, že össenské houby budou mít i trochu psychotropní účinky. Ale drogy nepropaguji, kdepak! Hlavní hrdina má z össenských hub respekt a z celé duše je nenávidí.

Na jedné straně píšete o teokratické společnosti, na druhé si ale z duchovna trochu utahujete, respektive z jeho zkomercializované stránky. Jedna hrdinka knihy, Fiona, chodí na přednášky ke stařeně, aby pochopila filozofii Össe. Přitom se ukáže, že z ní stařena lidově řečeno tahá peníze. Obdivujete duchovno, nebo jím naopak opovrhujete? Z knihy to totiž není moc poznat.

To je rozhodně záměr. Mycelium je vlastně mystický román, v prvním dílu je to zatím spíš jen naznačeno, ale v dalších dílech to bude vidět čím dál víc. Věci nikdy nejsou černobílé a tak by ani správný román neměl prosazovat jedinou verzi pravdy. Každá postava má tu svoji. Já jako autorka se nepřikláním ani k jedné z nich; mám akorát pochybnosti. Duchovno mě vždycky zajímalo, ale kdykoliv jsem se k němu snažila přiblížit, narážela jsem na neuvěřitelné nánosy hlouposti a kýče, takže už jsem s věkem trochu skeptická. (směje se)

Kniha je protkaná odkazy na číslo pět je pět posvátných drog, pro Össeany to je svaté číslo, v knize je dvacet pět kapitol, mezi odstavci je linka z pěti hvězdiček, Mycelium bude pentalogie. Proč zrovna číslo pět, co pro vás znamená? Je v tom skrytý motiv, nebo se vám jenom pětka líbí?

Ono je to úplně prosté, čili ne moc vznešené: zkrátka to tak vyšlo, že jsem celý příběh rozplánovala do pěti dílů, a od toho už se pak odvíjelo všechno ostatní. Každý díl se jmenuje podle jedné z össenských drog, takže jich musí být pět. A když máme posvátnou Pětici, bylo by proti přírodě vnášet tam ještě další číslo! Ale zastavili jsme se včas. Nakrátko to vypadalo, že román bude mít dokonce i stránky číslované v pětkové soustavě.

Proč jste od toho upustili?

Báli jsme se, že je to moc hardcore. Kdyby to byla čistě žánrová scifi toho druhu, jaký čtou výhradně matfyzáci a Sheldon (postava seriálu, jehož hlavní postavy tvoří parta fyziků), asi by se to dalo přežít, ale Mycelium je scifi vlastně jen proto, aby národ náboženských fanatiků nemusel být ze Země. Ve skutečnosti to žádná pořádná scifi není, na to je to moc civilní a ze života. A k takové knize by se pětková soustava zkrátka nehodila.

Chtěl jsem se zeptat na össenštinu. Popisujete ji jako velmi složitý jazyk, dala by se přirovnat asi k čínštině. Přitom ale v knize nezazněla, nebo přepsaná do latinky v několika slovech. Dočkáme se někdy össenských nápisů?

Dočkáte se leda össenských nadávek. Například göaerghüelürr což znamená 'Škraloup smrdutého mazu v rezavé nádrži zplesnivělé Lodi'.

Já myslel ale ty muří nohy, jak to nazval hrdina Lucas.

Pokud jde o grafickou podobu zmiňovaných muřích noh, ve skutečnosti už v knize je v záhlaví každé kapitoly je coby ornament össenský znak. Ale vymýšlet písmo a jazyk nehodlám. Tak složitý, aby byl nejsložitější ve známém vesmíru, by se mi zaručeně nepovedl. Povinností autora je nabídnout čtenáři příběh a netýrat ho slovníkem a mapičkou.

V knize se docela trefujete do novinářů. Nazýváte je medianty, od medianetu, jak se jmenuje knižní verze internetu. Má to přitom nápadně blízko ke komediantům, dokonce v nich jiní hrdinové knihy spatřují hrozbu. V knize i jedna z postav řekne, že lhát mediantům je jeden z nejzávažnějších zločinů. Kde se vzalo tohle?

Já si říkala, jestlipak se na tohle někdy některý medi pardon, novinář zeptá. Ve světě Mycelia lidská společnost dovedla do krajnosti to, o co se snaží už dnes: politickou korektnost, zájmy menšin, svobodu slova; a podařilo se jim dosáhnout opačného extrému, totiž stavu, kdy se ze „svobody" stala „povinnost". Mají tam „zákon o informacích", podle kterého každý povinně musí nahlásit mediantům všechno možné. To pak samozřejmě vede k tomu, že jsou na ně lidi trochu naštvaní. V druhém dílu se mezi postavami jeden mediant objeví, tak bude možné prohlédnout si tento živočišný druh zblízka.

Mycelium stranou: na začátku devadesátých let jste stála u zrodu Dračího doupěte, mezi mými vrstevníky naprosto kultovní hrou? To není to správné slovo. Jak na tuto práci vzpomínáte?

Určitě ne jako na práci! S tím nápadem přišel jistý Martin Klíma, jemu bylo dvacet, mně osmnáct čili vzpomíná se pěkně. Dračí doupě jsme sepisovali ještě s několika dalšími lidmi s velkým nadšením a bez jakéhokoliv business plánu. Já se ovšem nepodílela přímo na vytváření pravidel, psala jsem do Doupěte jen takové ty „beletristické" části (vzorová dobrodružství). A bavilo mě to. Ale je to dávno, sama už Dračák ani nehraji. A Martin Klíma také ne. Teď už hrají RPGéčka akorát naše dcery.

Nedá mi to se nezeptat. Jaké povolání jste měla nejraději?

Barbarka čarodějka, to byla má oblíbená úchylná kombinace. Pak jsem nemusela v jeskyni nic dělat, protože jsem neměla žádnou magii a žádné zbraně.

Když porovnáte dnešní počítačové hry třeba s pravidly Dračího doupěte, lze pozorovat ohromné zjednodušování. RPG hry dnes a přes deseti nebo dvaceti lety se naprosto nedají srovnávat. Proč si myslíte, že k tomu došlo? Hloupneme?

Spíš lidem postupně došlo, co je na RPG to podstatné. To je podobné jako s tím mimozemským písmem, jazykem a mapkami. První hráči Doupěte se maniakálně vyžívali v tabulkách zbraní a alchymistických truhel, a pro všechny tyhle technické věci málem zapomínali na příběh. Jenže příběh je základ, na něm to stojí a padá, a postupně to všem došlo, takže přebujelá pravidla odvrhli jako zbytečnost. Naše dcery hrají mimo jiné RPG Scion, kde vůbec nejsou pravidla; platí akorát, že když hráč dobře obhájí a vysvětlí, proč by se jeho postavě mělo to či ono podařit, tak se to podaří. Důležitější je příběh než hody kostkou.

Jste vdaná, máte tři dcery. Čtou vás doma? Hodí třeba manžel oko na další kapitolu Mycelia a zkritizuje ji?

Chudák manžel to má jako manželskou povinnost. (směje se) Ne, vážně moje věci čte jako první a já na jeho názor dost dám, protože když se mu něco nelíbí, taky mi to pořádně zkritizuje. Ale pokud jde o Mycelium tam mi udělala šílenou radost nejstarší dcera, protože si to někdy v patnácti letech dobrovolně celé přečetla a pak prohlásila: „Ten Lucas, to je teda megahustej cool týpek!" Pochybuju, že se někdy za své knihy dočkám větší lichotky.

Jak vypadá váš tvůrčí proces? Sednete každé ráno na hodinu k počítači, nebo k tomu sednete jednou za měsíc a napíšete půlku knihy?

Všechny příručky o psaní doporučují „deset minut denně", ale to je pro mě naprosto nepoužitelné. Musím se do toho ponořit, takže jediné řešení je pracovat „v blocích": vyřídit resty a jinou práci, a naplánovat si pár dní psaní v kuse. Mycelium má dva tisíce stran, takže jsem vždycky potřebovala den jenom na to, abych si to zase celé „nahrála do hlavy" a mohla navázat tam, kde jsem skončila. Naštěstí pracuji z domova a můžu si čas tímto způsobem organizovat.

Příliš českého scifi nevychází. Vám se ale podařilo vydat dokonce pentalogii celkem hardcore scifi záležitost. Jak se vám to vlastně povedlo?

Vydání Mycelia vůbec nebylo jednoduché. Představa, že je těch knih pět, je pro nakladatele dosti děsivá. Tím víc jsem vděčná nakladatelství Argo, že tomu věřilo, dalo záludným mimozemským houbám šanci a do toho riskantního projektu se pustilo.