Hodiny z olova jste psala pět let. Máte díky Magnesii Liteře pocit zadostiučinění?
Přeju to svému románu i lidem, kteří mi věřili. Protože Hodiny z olova nebyly jen psaní, to byl způsob života.

Uvědomila jste si během svých pobytů v Číně a při psaní o sobě něco nového?
Spíš jsem si potvrdila, že zů-stanu neponížitelná a nepodplatitelná. A že si vždycky budu dělat, co chci já ať si o tom myslí kdokoli cokoli a píše mi jakkoli hnusné reakce.

A píše?
Ano. To muselo nutně přijít. Stejně jako po Penězích od Hitlera. Ale jsou to jako obvykle anonymy, které nelze brát vážně.

Jak jste se v Číně cítila?
Když jsem viděla tu aroganci moci a zlovůli, uvědomila jsem si, jak je naše demokracie vzácná, krásná a křehká. Těšila jsem se zpátky, do Evropy, do Čech, říkala jsem si, jak je vzácné, že tu máme demokracii a právní stát, kde jsou si všichni před zákonem rovni. Jenže najednou už také ne. Evropa hnědne. A u nás se surové manýry, autoritářský stát a korupce bohužel vracejí a prohlubují, Čína to už jen vyhrotila.

Partajní mládenci v Čechách se dnes pokoušejí o kapitalismus „se socialistickou tváří“, vítězství vyvolených, bez konkurence a mimo volnou soutěž. Převzali mentalitu, kdy nepodporují nadané a schopné, ale méně schopné jen proto, že jsou loajální a bez skrupulí. Vracejí zákon džungle: silnější ovládá slabšího. Ale zákon demokracie by měl znít, že silnější chrání slabšího.

Řešila jste, co chcete v knize otevřít a o čem už nepsat?
Neřeším, o čem nepsat, ale o čem psát. Hodně jsem o všem přemýšlela. A rozhodla jsem se otevřít i ty nejbrutálnější motivy. I jako varování. Leccos z toho, co zažívají v Číně, se objevuje i u nás. Ekonomický pragmatismus, oklešťování svobody. Je to román o nás.

Je to nejrozsáhlejší kniha, kterou jste napsala. Stojíte si za každým řádkem?
Nic jsem si neulehčovala a stojím si za každým slovem. Slova jsem skládala promyšleně, jako pinzetou. Byla to práce, jako bych skládala strojek švýcarských hodinek. Vzhledem k tématu mi rozsáhlá vůbec nepřipadá. Každé téma si vyžádá svůj prostor a jazyk a formu. Robert Musil volil v Muži bez vlastností způsob, jak zachytit svou dobu, já volila románovou formu, která prosvětlí moji dobu.

Bylo nutné všechny motivy ukázat v kontextu, svět je propojený, nikdo neunikne. O čem se nedá mluvit, se mlčet nemá, máme hledat novou řeč a neuhnout, mluvit na-opak až na dřeň. Hranice mého jazyka jsou sice hranice mého světa, ale tyto hranice lze rozšiřovat a prolamovat. Psala jsem ji nekompromisně, jako by to byla kniha poslední.

Nikdy o sobě nepochybujete, nepotřebujete rádce, editora?
Proboha ne, člověk je v tom přece sám a musí o tom vědět. K práci patří pokora, s pochyb-nostmi má autor bojovat sám. On také riskuje všechno a má se pokusit dojít na mez svých schopností. A má jít nevyšlapanými cestami, nenaplňuje něčí představy nebo omezené vidění! Psaní je laboratoř a v laboratoři má být člověk sám. Tam nemá nikdo cizí co dělat a barbarsky rušit. Téma si mě vždycky najde.

Někdy mám pocit, že je jich tolik, až o ně zakopávám. Nejvíc času je potřeba k promýšlení, pak začnu psát. Kdyby text četl někdo před dokončením a odevzdáním do nakladatelství, rušilo by mě to, nabouralo křehkou rovnováhu. Mám se svým psaním a textem velmi intimní vztah.

Mohou knihy něco změnit?
Opravdová literatura ano. Postoj k životu, prioritám. Mohou prohloubit citlivost, pootočit perspektivu vnímání, stát za pravdou třeba proti všem. Když jsem si v pubertě přečetla Dostojevského, už jsem nikdy nemohla být namyšlená, povýšená nad lidi v chudých poměrech.

Na vaši knihu Peníze od Hitlera koupili práva filmaři. V jaké fázi je adaptace nyní?
Práva měnila majitele. První scénář, který před lety podle knihy vznikal, se mi absolutně nelíbil. Antický příběh neutralizoval, bál se konfrontací, nehledal neuhýbavý filmový jazyk. Až teprve druhá společnost, která se látky ujala, zastoupená producentem Ondřejem Zimou, pracuje profesionálně. A také scénář od Lenky Wimmerové je citlivý, dravý, smysluplný. Věřím, že natočí dobrý film, a hlavně nezradí látku. Mám s literárním talentem něco jako manželství, snažím se ohlídat, aby smysl toho, co napíšu, ve filmu zůstal.

Muže nemáte, manželství udržujete se svým talentem, jak jste řekla. Prvními kritiky vašich knih jsou děti?
Ne. Ony mé knihy vůbec nečtou.

Vážně?
Ano. A chápu je, nechávají si mě v roli mámy. Ony vědí, co se mnou psaní dělá, jak se trápím, bojuji. Když jsem jezdila do Číny a spřátelila se s tamními disidenty kolem sborníku DanDu, bály se o mě. Ale mají smysl pro černý humor. Představte si, že po mém návratu začaly od jisté chvíle sedat pravidelně ve stejnou dobu na parapet našeho okna dvě velké straky. Chvíli jen tak sedí, zírají do okna a zase společně odletí. Syn z nich byl neklidný. Možná je posílají z Číny… Asi kontrola.