Kliknutím zvětšíteNení to první pokus objevit českému čtenáři T. S. Eliota jako kritika. Už v roce 1991 vyšla v Odeonu knížka Eliotových esejů O básnictví a básnících a už tehdy mohli všichni obdivovat, jak brilantně se s náročným zadáním popasoval překladatel Martin Hilský.
Aktuální kniha T. S. Eliot: Křesťan – kritik – básník z produkce vydavatelství Argo je však mnohem obsáhlejší a těžší – a to jak na kila, tak co do váhy myšlenek.
Proti dojmologii
Tvůrce básnických skladeb Pustina a Dutí lidé (rovněž skvěle přeloženo Hilským) působí za všech okolností impozantně a z jeho exaktní poezie i bravurní schopnosti analýzy, pokud jde o práci jiných, jde strach.
Člověk si musí rychle připomenout, že to nebyl zase až takový puntičkář a suchar: Pustinu přece napsal během pár zběsilých dní na hranici úžehu a šílenství. A navíc složil ty hravé básničky o kočkách, z nichž se mnohem později stal muzikál Cats.
Rodák z amerického města St. Louis, jenž po dvacítce přesídlil do Paříže a pak do Londýna, zahanbuje většinu souputníků už svým vzděláním. Harvard, Sorbonna, Oxford – to jsou věru dobré adresy. Podobně jako jiný velký myslitel a básník té doby, Ezra Pound, měl i T. S. Eliot potřebné vybavení k tomu, aby se stal kompetentním pozorovatelem práce druhých. A to ve chvíli, kdy recenze literárních děl ovládla „dojmologie“.
Více než objektivní posouzení té které povídky či básně hrály u kritiků roli osobní antipatie vůči umělcům, jimž buď nadržovali, nebo je nemilosrdně smetli. Eliot se rozhodl, že to všechno změní. A jeho metoda je dodnes učebnicovým příkladem, jak má vypadat kvalitní článek či úvaha.
„Poctivá kritika a citlivé hodnocení se nezaměřuje na básníka, ale na poezii,“ napsal v přelomovém eseji Tradice a individuální talent z roku 1919, kdy mu bylo jedenadvacet. „Odklonit zájem od básníka a soustředit jej na poezii je chvályhodný cíl, protože by to vedlo ke spravedlivějšímu hodnocení skutečné poezie, ať dobré, či špatné. Existuje mnoho lidí schopných ocenit vyjádření upřímného citu v poezii, méně lidí dokáže ocenit výtečnou techniku.“
Samozřejmě, že časem byla i tato snaha soustředit se výhradně jen na text, a ne kdesi cosi z autorova života, zneužita. Vznikly školy, podle kterých bychom vůbec neměli brát v úvahu, kolikrát Karel Hynek Mácha přespal na Bezdězu a jestli mu nějaký hospodský u budoucího Máchova jezera vyprávěl historku o strašném lesů pánovi… Ve světle těchto škol nám literatura přestává chutnat. Jenže tak to Eliot nemyslel.
Chtěl říci, že „básník není pozoruhodný kvůli svým osobním emocím“, protože „psaní poezie musí být do značné míry vědomou a záměrnou činností“. „Špatný básník si obvykle neuvědomuje to, co by si uvědomit měl, a uvědomuje si to, co by si uvědomovat neměl.“
Kritici a fandové
Eliotovy články jsou psány v období, kdy si jak autoři, tak jejich kritici teprve ujasňovali, co to vlastně znamená přemýšlet o daném díle. Mnohdy to vypadá, jako by Thomas Stearns mluvil spíše k sobě – jako kdyby vytyčoval pole.
Píše o tom, že spisovatel nemůže být aktuální a současný, není-li si vědom všeho, co tu bylo před ním. Tradici nelze zdědit, musíte ji získat usilovnou prací, upozorňuje. Aneb, jak říkával Pavel Šrut: „Abyste mohli něco napsat, musíte také hodně číst.“
T. S. Eliot varuje před kritiky, kteří jsou zároveň tvůrčími lidmi. Varuje tedy také před sebou… Právě oni totiž dokáží sebe i nás strhnout tak, že pro samé nadšení z jejich zaujatého výkladu přehlédneme základní nedostatky díla. Třeba si nevšimneme, že Hamlet je nejnezvládnutější Shakespearova hra.
„Lidé spíše pokládají Hamleta za umělecké dílo, protože jim tato hra připadá zajímavá, než aby jim připadala zajímavá proto, že je to umělecké dílo,“ prohlašuje rozhněvaný mladý muž. A uzavírá: „Hamlet je Mona Lisa literatury.“ Dokonale tak vystihuje rozdíl mezi kritikem a nadšeným fandou.
7
Kafe
Kondice
Dům a zahrada
iReceptář
Celebrity
TN.cz
