Příliš mnoho jsem studoval dějiny, psal o nich, než abych nevěděl, že většina se okamžitě převalí na tu stranu, kde je těžiště momentální moci…

Nejen pro tento citát Stefana Zweiga z doby, kdy už Evropou zmítala druhá světová válka, je důležité přečíst si znovu a pořádně jeho paměti Svět včerejška. Poprvé vyšly ve Stockholmu krátce po autorově smrti.

Vydavatelství Malvern je nyní nabízí v novém vydání a stačí prolistovat prvních pár stránek, aby nám došlo, že Zweigův odkaz je pořád neuvěřitelně živý.

Zánik mocné říše

„Nepatřím nikam, jsem cizinec, a v nejlepším případě host,“ říká v knize syn moravského Žida usazeného ve Vídni. Memoáry Stefana Zweiga jsou především popisem zániku jedné mocné říše, tj. habsburské monarchie („na mapě ji už nenajdete; byla smyta beze stopy“).

Zároveň se jedná o užaslou sondu do nového řádu věcí, kterému tehdejší člověk nemohl do důsledků porozumět. Ale my, kteří čteme Svět včerejška v roce 2020, si se zježenými vlasy uvědomujeme nejen různé dobové souvislosti, ale i znepokojivou paralelu se současnou epochou.

Jasnozřivý Zweig jako kdyby věděl, že jeho zkušenost budou lidé v budoucnu porovnávat s nějakou jinou, a přitom v lecčem příbuznou érou. V knize jim připravil stejně hluboký zážitek, jaký přinášejí jeho mistrovské novely ze souboru Amok nebo životopisné miniatury nádherně výstižné, stručné, a pře-ce poetické z jeho asi nejznámější prózy Hvězdné hodiny lidstva.

Zweigovi bylo ve válečných letech vytýkáno, že dobře ví, na kterou stranu barikády se postavit, a přesto se zdráhá Německo pod vládou Hitlera bezvýhradně odsoudit.

V okamžiku, kdy měl promluvit, se odebral do mlčení. Nejen ve svých vzpomínkách, ale hlavně v životě se Zweig touto svou rozpolceností trápil. Jak strašně, to se ukázalo 23. února 1942 v brazilském městě Petrópolis poblíž Rio de Janiera, kam se uchýlil kde ale žádný klid nenašel. Ten den zde se svou druhou manželkou dobrovolně ukončil život. O příčině sebevraždy se můžeme jen dohadovat, je však zřejmé, že trpěl neschop-ností jedince zvrátit běh dějin.

Věk nejistot

„Musel jsem být bezbranným, bezmocným svědkem nepředstavitelného pádu lid-stva do barbarství, jež jsme pokládali za dávno zapomenuté,“ vyznává se ve Světě včerejška.

„Bylo nám určeno opět po staletích přihlížet válkám bez vyhlášení války, koncentračním táborům, mučení, masovému rabování a leteckým útokům na bezbranná města.“ Zweigův pocit člověka, jenž se zrodil ve věku falešné jistoty a náhle je v situaci, kdy si nelze být jist ničím, musí v dnešním čtenáři silně rezonovat.