Kutnohorští se o svého básníka starají i nestarají. Samozřejmě je tu Ortenova Kutná Hora, festival a s ním spojená soutěž pro mladé poety do třiceti let. Pamatuji si, jak mě hřálo u srdce, když mi coby jednomu z finalistů předával cenu sám bratr Jiřího Ortena Ota Ornest skvělý režisér a autor kongeniálního překladu muzikálu My Fair Lady.

Cestou k Blues Café

Ale když se tak dnes procházím uličkami starobylé Kutné Hory, letošního oslavence tu spíš jen tuším.

V knihkupectví na náměstí, které tak hezky překřtil na lůžko, od něj nemají vůbec nic. To až trochu výš, na cestě od Vlašského dvora k chrámu svaté Barbory, seženu zbrusu novou obsáhlou knihu Ortenovy korespondence, kterou završilo nakladatelství Torst vydávání devítisvazkových Spisů Jiřího Ortena.

O kus dál si jeden nadšenec otevřel Blues Café, kavárnu plnou časopisů, cédéček a živé hudby. Sem by asi Orten (vlastním jménem Ohrenstein) chodil, kdyby žil v našich časech. Osud mu však vyměřil jen 22 let, a to ještě v těžké době mezi dvěma válkami. Přikupuji další svazek spisů, jeho juvenilie, a zírám, co všechno uměl napsat, ještě než to stačil prožít. Třeba o že-nách… Ale i o hloubce dějin, která ho obklopovala.

Hezké letní podvečery

„Běž po špičkách. Hleď, jak se kloní, neb je mu smutno z výšky té. A umí zvonit. Tolik zvoní! Spíte a slyšíte.“

Verše o kutnohorském kostelu svatého Jakuba Staršího jsou perfektně odpozorované. Stejně jako ty další o kamenné kašně či o pozlaceném nebeském trubači z ochozu největší zdejší dominanty svaté Barbory.

„Znáte ty hezké letní podvečery? Kol spánků vane chlad, pod Vlašským dvorem šumí šerý svažující se sad.“

To nenapsal Jiří Orten, ale jeho přítel Ivan Blatný. Kdysi ti dva chtěli v mladickém zou-fání spáchat společnou sebe-vraždu. Ortenův konec však byl shůry zrežírován jinak. 30. srpna 1941, přesně na jeho narozeniny, ho v Praze na nábřeží smetla německá sanitka. Prvního září dokonal.

Chodím jeho rodným měs-tem, kolem domu, kde žil a kde dávno před ním pobýval malíř Petr Brandl, pochovaný kousek odtud v kostele Na Náměti. Míjím dveře, za kterými Karel Havlíček prodával svůj časopis Slovan chvíli předtím, než ho odvezli do Brixenu. Toulám se zasutými kouty „kutnohorských Stínadel“, na vratech a zdech nacházím kresby ježka v kleci i vzkaz Janu Nerudovi. Jiří Orten tu je i není přítomen.