Začalo to 60. narozeninami divadla Semafor, které připadají na 30. října. Přede dvěma týdny otevřel Jiří Suchý v Kyjevské ulici, sousedící s jeho domovským sálkem v pražských Dejvicích, semaforské muzeum, respektive „výstavní síňku“ Kufřík. Zde shromáždil různé artefakty, od ručně malované opony z představení Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 až po kostýmy či desky, které mu přivezl z Ameriky Jan Werich.

Obrázky z taxíku

Jen co do Kufříku začali proudit první návštěvníci, přidala se Galerie Villa Pellé v Praze-Bubenči. 30. listopadu zde bude otevřena nejrozsáhlejší expozice výtvarných prací skladatele, ale i kreslíře a malíře Jiřího Šlitra za posledních 35 let. Všestranně nadaný kumštýř črtal své momentky z Prahy a jiných světových velkoměst kdekoliv, nejraději v taxíku či kavárně. Zároveň s výstavou připravuje galerie i vydání unikátní publikace Šlitr Šlitr Šlitr, kterou lze podpořit na portále HitHit.

Hudební kvality jednoho z neoddiskutovatelných českých hitmakerů připomíná nové raritní dvojalbum Jiří Šlitr v soukromí i jinde. Vydavatel Tomáš Padevět využil archivu Šlitrovy rodiny a nabízí veřejnosti nejen kompletní záznam semaforského představení Ďábel z Vinohrad, ale také dříve nevydané snímky Československého rozhlasu.

Nejzajímavější je závěrečný blok pracovních nahrávek ze Šlitrova ateliéru, které autor zjevně pořídil pro potřeby svého spolupracovníka Jiřího Suchého. Pomocí jednoduchého „pampadam“ na nich nahazuje melodické nápady, z nichž se už zanedlouho stanou hotové písničky. Ty si pak bude zpívat celý národ (Krajina posedlá tmou, Honky tonky blues).

Ve hře Ďábel z Vinohrad (1996) exceloval Jiří Šlitr jako komik. Od Suchého si nechal napsat na tělo sérii monologů o katastrofách (povodeň, požár, zemětřesení) a zbytek gagů dotvořil on sám (viz nekonečný song Co jsem měl dnes k obědu). Vtipy, jež rezonovaly tehdy, potěší i dnešní posluchače. Třeba pasáž, ve které protagonista s kamenným výrazem Friga vypráví o své sestře (jejíž bratr je prý mišuge). „Jak to, že moje sestra má bratra a já ne?“ zarazí se náhle. Publikum jásá a Šlitr ho dodělá, když po právě odehrané písni oznámí: „A nyní trochu hudby.“

Dvojí výročí se rozhodlo oslavit i vydavatelství Supraphon vydáním kompletu devíti semaforských her z let 1959 až 1964, v této podobě až dosud neslyšených. Zuzana je sama doma, Taková ztráta krve, Šest žen, Recital 64… Hvězdy formátu Waldemara Matušky či Hany Hegerové před námi defilují v plné síle a je to čirá radost, kterou bolševik předchozím generacím fandů nedopřál rozhodně ne na gramofonových deskách.

Matuškův padák

Podobně objevná je obří publikace Semafor šedesát let v jednom představení, kterou pro nakladatelství CPress připravil Lukáš Berný. Velkolepá kniha, pojatá v americkém stylu, nabízí kromě komentáře Jiřího Suchého řadu cenných dokumentů, původními programy a vstupenkami počínaje a zažloutlými strojopisy písňových textů konče.

Mezi desítkami neznámých snímků nacházíme i moment, kdy dostal Matuška od Suchého padáka. A kdo chce detailně vědět, jak to všechno bylo, nechť rovnou sáhne i po další bichli z pera novináře Karla Hvížďaly. Ten oprášil svá interview se Suchým z let 1990, 2010 a 2016 a doplnil je o nové povídání. Pětisetstránkovou knihu s názvem Jiří Suchý & tingltangl 3½ rozhovoru vydalo nakladatelství Galén.