Na letošní podzim připravuje knihu o životě v době okupace nebo o vzpomínkách těch, kteří přežili holokaust. Pozornost jistě upoutá i putování za vraky lodí, egyptské pohádky nebo vzpomínky na české hudební retro. Zcela netradiční je Malý průvodce po hrobech českých velikánů.

„Dnes se na trh dostává tolik různých knih, že mi stojí za to vydávat jenom mimořádné a zajímavé tituly, které mě osloví," říká Pavel Mészáros.

Máte svérázný vydavatelský repertoár. Co byste ale nikdy nevydal?
Politické kecy. Řada našich knih sice odhaluje politické mýty a stereotypy, ale v historických souvislostech. Nejsou nástroji soudobých rvaček o politické posty.

Nevyhýbáte se ani konspiračním teoriím. Na podzim jste vydal knihu Největší podvod 20. století: Opravdu byli Američané na Měsíci? Někomu to může zavánět bláznovstvím.
Není to o nic větší bláznovství než předvolební sliby politiků. Kdo chce, ať věří. Konspirační teorie je jako hádanka. Čtenář přemýšlí, co z konspiračního materiálu je fikce, co špatná interpretace všedního a co skutečná záhada.

Konspirační teorie ale jsou trochu o politice, ne?
Politika je tak trochu ve všem, protože žijeme mezi lidmi. Konspirační teorie sice popírá oficiální tvrzení, ale stále zůstává jenom konspirační teorií.

Tituly si pečlivě vybíráte a vydáváte jen to, co má potenciál zaujmout. Je to vaše vydavatelská strategie?
Ano i ne. Tento přístup dodržuji od chvíle, kdy jsem v roce 1990 začal s vydáváním knih. Tehdy byl velký hlad po do té doby takzvaných zakázaných tématech. Proto jsem se zaměřil na knihy, kde bylo něco z filozofie a mystiky, ale především šlo o historické otazníky. Fascinovala mě nevyjasněná místa ve vědě a historii a technické záhady minulosti. To preferuji dodnes. Postupem času se druhou významnou vydavatelskou oblastí stala literatura faktu.

V tom všem nacházíte dobrodružství?
Ano, jsou to detektivky ducha. Knihy plné tajemství, překvapení a poodhalovaných záhad. Literatura faktu představuje detektivku se skutečnými hrdiny i zlosyny. V této kategorii jsme v poslední době zaznamenali i několik úspěchů v podobě cen Miroslava Ivanova a Egona Ervina Kische udělovaných Klubem autorů literatury faktu.

Kde pořád berete tak pozoruhodné náměty?
Z televizních seriálů a z pořadů o vaření a módě kape nuda. Skutečný svět je mimořádně pestrý. Ohromným nalezištěm podivuhodna je historie. Když autor začne zkoumat souvislosti ne příliš známých událostí, následují mnohdy překvapivá odhalení. Když čtu rukopisy, zjišťuji, že svět lidí je fantastický, zakopávám o dobrodružství a tajemno na každém kroku.

Můžete uvést nějaký příklad?
Řadu let vydávám knihy s tematikou druhé světové války. Autoři přinášejí pozoruhodné příběhy. V některých knihách, například o poválečném Ústí nad Labem z let 1945 až 1948, byla naprostá většina zveřejněného materiálu nedávno vytažena z archivů na světlo vůbec poprvé. Ze stejného soudku byla třeba i nedávno vydaná kniha o válečném tajemství šumavského podzemí v okolí Františkova. Vydal jsem i pár knih o tajných zbraních třetí říše. Aktuální je naprosto originální autentický přepis deníků pamětníka o událostech na sklonku války v okolí Staré Boleslavi.

To zní zajímavě.
Ano, jedná se o necenzurované, nevyžehlené historiky. V autorovi, který takzvané Čvančarovy deníky zpracoval, jsem poznal obdivuhodného člověka. Urputně pátrá po neznámých informacích od vymírajících pamětníků. Také pátrá po hrobech válečných obětí, ať už z jakékoli strany, které doplatily na obyčejnou lidskou nenávist a zášť. Když se dozvíte, kde všude do dneška ze země trčí kosti postřílených civilistů, konkrétně německých zdravotních sester, které v lese samopalem pokosili čeští „vlastenci", máte smíšené pocity. Nemám rád taková tabu. Pokud k odhalení pravdy přispěje některá z našich knih, budu rád.

Je těžké najít autory, kteří píší o tak specifických tématech?
Mohu se spolehnout na několik dvorních a po léta vydávaných autorů. Dva jsou z Ústí nad Labem, dva mám na Slovensku a v Polsku. Přibyl i jeden na Floridě. Když už se v této branži pohybujete několik let, další a další podněty přicházejí skoro samy. Občas se až nestačím divit. Pokud jde o Ústecko, nejsme žádná periferie. Nacházím tady řadu spolupracovníků.

Čeho si na knihách z vašeho vydavatelství nejvíce ceníte?
Že udržují paměť národa, ale i obecnou paměť lidstva. Jsou rezervoárem informací. Například jeden ze zakladatelů ústeckého Činoheráku Miloš Dvořák u nás vydává již druhý díl knihy Malý průvodce po hrobech velkých.

O čem pojednává?
Během téměř detektivního pátrání Dvořák hledal místa odpočinku dalších více než 250 osobností, které si zasloužily najít své místo i na stránkách jeho knihy. Dvořákův počin je také kusem paměti národa. A není to klišé. Je příjemné číst e-maily od čtenářů, jak se v našich knihách o konci druhé světové války na Ústecku dozvídají řadu neznámých dobových souvislostí o svých rodičích, prarodičích a lidech z jejich vesnice. Až do takových detailů se daří autorům otevírat lidem zpět minulost.

Proto vydáváte i knihu o holokaustu?
Ano, jmenuje se Prošli jsme peklem …a v pekle se ušpiníte. Je to kniha vzpomínek. V rozhovorech s 24 přeživšími včetně několika Čechů, mezi jinými i se spisovatelem Ivanem Klímou, naleznete typické životní osudy židů ve 20. století. V Německu kniha vyšla již před deseti lety. Uvědomte si, kolik z lidí, s nimiž jsou v knize vedeny rozhovory, již nežije. A s nimi odešly i jejich vzpomínky. Vzpomínky prostě musíte včas zachytit, aby otevřely oči těm, kteří přijdou po nich. Třeba proto, aby se neřítili do stejného dějinného průšvihu.

Sever Čech, zvláště Ústecký kraj, má pověst zanedbaného kraje s převahou lidí s menším vzděláním a větší náchylností k…
Vím, co chcete říci. Ze svého pohledu vidím sever Čech trochu jinak. Určitá skupina lidí je skutečně nebezpečná ať už je nazýváme nepřizpůsobivými či recidivisty. A navíc musíme být obezřetní i vůči některým „slušným". S úctyhodným výrazem vám na první pohled slušní a vzdělaní mohou machinacemi zničit živobytí, ohrozit stabilitu rodiny. Umí to skvěle paragrafy zákonů a vyhlášek používají podobně jako opilec ve rvačce železnou tyč nebo kuchyňský nůž. Ale já zůstávám optimistou.

Jak to?
Čtenářů knih a rozumných slušných lidí je zde daleko více, než se může na první pohled zdát. A já už padesát let zaplaťpánbůh potkávám pořád víc těch slušných.

S autory neřešíte jen jejich rukopisy, ale také problémy celého světa. K čemu docházíte?
Problémy světa nevyřešíme. Já se rád potkávám s lidmi, kteří vám mají co říct, kteří vás obohatí. Navíc mají respekt ke složitosti světa, ale mají i své představy o světě, svá doufání. Spíše věří v lidský pokrok. Byť jeden z nich se jim směje a cynicky tvrdí, že lidé jsou stále stejní hlupáci jako v pravěku. Jenom dnes manipulují s daleko účinnějšími hračkami. Vědí, že se již nemusí bát blesků, ale stejně jsou domýšliví a žárliví, jako když si mysleli, že blesky jsou projevem božího hněvu. A upřímně řečeno myslím, že ten jeden má v mnohém pravdu.