Vaše životopisy, které jsem našla na internetu, shodně začínají větou: Michala Štípu přivedla k baletu maminka už v šesti letech. Jak se v tomto věku projevoval váš talent?
Moje maminka se v mládí také věnovala baletu, a jelikož se této činnosti nemohla věnovat i nadále, přihlásila mě v šesti letech do baletní školy v Brně. Díky svým zkušenostem z mládí poznala, že mám veškeré předpoklady a vlohy věnovat se tomuto umění.

Musel jste se někdy vyrovnávat s předsudky o tom, že balet takříkajíc není mužská záležitost?
Je jasné, že když jsem dělal něco jiného než ostatní děti ve třídě, tak jsem se s různými předsudky setkal, ale byl jsem na základní škole pouze do čtvrté třídy a pak jsem nastoupil na taneční konzervatoř, kde jsem byl takzvaně mezi svými. V začátcích i během studia na konzervatoři mě v mém směřování bohužel nepodporoval ani můj otec.Zastával názor, který jste zmínila ve vaší otázce: že balet není mužská práce. Po čase, kdy se mi začalo dařit na jevišti a získal jsem několik ocenění, svůj náhled na moji práci poněkud změnil a začal na mě být pyšný. Byl rád, že má syna, který něco dokázal.

Jste mimořádně vysoký – je to ve vašem oboru spíše výhoda nebo naopak?
Je přece krásné, když je tanečník na jevišti vysoký. U tanečnic té výšky ovšem nesmí být přespříliš, protože pak je těžké sehnat partnera na jevišti.

Viděla jsem vás tančit v Labutím jezeře v květnu loňského roku v Hradci Králové. Byl to pro mě díky vám tak silný zážitek, že dodnes, když si na to představení vzpomenu, mám husí kůži. Může za to zřejmě zjevné charisma, kterým se odlišujete od většiny ostatních kolegů, i herecký talent, který máte. Jak přijímáte podobné poklony?
Každé poklony si vážím, zůstává v mém srdci. Největší poklonou je však pro mne závěrečná děkovačka po každém představení, když vidím z reakcí diváků, že jsou spokojeni nejen s mým výkonem a dají to zřetelně najevo.

Jaký je rozdíl tančit jednu roli na velké scéně prestižního domu a na přiměřeně menším jevišti v krajském městě?
Rozdíl je samozřejmě ve velikosti jeviště. Na menších pódiích se musí například některé kroky upravit, v některých sborových tancích dokonce ubrat několik tanečnic. Pokud jde o hereckou stránku role a prožitku, tak je to stejné na velkých i malých pódiích.

Když jsme spolu před časem mluvili o vašem osudovém baletu Giselle, říkal jste mi, že obecně máte velmi rád romantické a pohádkové balety. Kvůli emocím, které nabízejí. Váš citový vztah k roli Alberta v tomto baletu je zřejmý: přinesla vám Cenu Thálie. Které další role ještě chováte v srdci?
Mám rád dějový balet. Miluji hudbu Petra Iljiče Čajkovského a proto rád tančím všechny jeho balety. Ale k mým nejoblíbenějším rolím patří postava Romeo z baletu Romeo a Julie. Jsem emotivní člověk, a proto rád předávám své emoce i divákům v hledišti. Je krásné vyznávat lásku, ale ne všechny role bohužel tuto možnost nabízejí. Stejně zajímavé je ovšem vyznávat i bolest a utrpení. Proto nejspíš mojí nejoblíbenější rolí je zrovna Romeo, protože on si všechny tyto emoce prožil.

Často tančíte v zahraničí: existuje znatelný rozdíl mezi publikem u nás a v zahraničí?
Řekl bych, že velmi záleží na místě, kde se zrovna nacházíte. Je zajímavé pozorovat reakce diváků v různých zemích a v různých částech baletu.

Zajímalo by mě, jak vypadá váš každodenní pracovní život. Kolik hodin tréninku a zkoušení vyžaduje vaše profese?
Vstávám denně v osm hodin ráno. Od deseti mám většinou trénink, který trvá hodinu a čtvrt a poté začínáme zkoušet repertoár. Pokud v ten den nemám představení, zkouším do šesti do večera, ale když hraji, tak mám pouze ráno trénink a jdu domů. Před představením si většinou alespoň na dvě hodiny lehnu, abych nabral nové síly. Hodinu a půl před představením přicházím do divadla. Musím se převléknout do kostýmu, nalíčit, vyzkoušet například s partnerkou ještě nějaké prvky a představení může začít. Po představení jedu obvykle domů a prožiju pohodový zbytek večera.

Dlouho se tvrdilo, že ve třiceti letech je tanečník takzvaně ve finále. Konkrétní příběhy, včetně toho vašeho, to vyvracejí. Jak se ve svých dvaatřiceti letech cítíte a kde sám sebe vidíte dejme tomu za deset let?
Samozřejmě, že když mi bylo dvacet, měl jsem víc možností, ale nemůžu říci, že bych ve svém věku cítil nějaké výrazné limity. Ano, musím se před tréninkem nebo představením více rozcvičit a zahřát veškeré svalstvo na těle, ale to je vše. Věk cítím spíše jako výhodu: mám více zkušeností a můžu si role víc užít a procítit. A taky se na jevišti nemusím tolik soustředit na techniku, ta už se během let usadila.

Nedávno jsem v jedné magazínové příloze objevila fotografie vašeho originálního a velmi krásného bytu, který jste si sám navrhoval a mnohé taky sám udělal. Vypadá to, že máte i skryté talenty…
Rád se zajímám o módu a rád se věnuji designu bytu. Chce to ovšem trpělivost, pevnou vůli a především peníze.

Měla jsem možnost vidět v akci váš fanklub, který prý spravuje řádová sestra Bartolomea. Nevynechá prý jediné vaše vystoupení. Nadšení, které jsem u ní viděla, je naprosto odzbrojující, řekla bych, že vás zbožňuje. Jak jste se se sestrou Bartolomeou potkal?
Jsem moc rád, že mě sestra Bartolomea podporuje a že založila můj fanklub, do kterého stále přivádí nové a nové lidi. Jsem jí za podporu nesmírně vděčný. I za sílu jejího odhodlání, které do mě vkládá. Se sestrou Bartolomeou se známe skoro od začátku mého příchodu do Prahy a je neuvěřitelné, že je stále mojí věrnou a oddanou fanynkou.

Co důležitého vám letošní rok přinese – po pracovní i osobní stránce?
V březnu mě v Národním divadle čeká premiéra krásného baletu Petra Iljiče Čajkovského Šípková Růženka. S mojí taneční partnerkou Nikolou Katsapov Márovou se na podzim chystáme otevřít taneční školu, ve které nebude jen klasický tanec, ale různé styly tanců, které budou vyučovat výborní tanečníci a lektoři. Těším se na to, že veškeré naše dlouholeté zkušenosti budeme moci předat mladým umělcům.