„Když vláda vyhlásila nouzový stav kvůli koronaviru, začala jsem se bát zejména času, který musím strávit sama se sebou. A tak jsem se rozhodla sbírat příběhy lidí, kteří měli chuť mluvit se mnou o vztazích. Vznikla tak ryze osobní a niterná zpověď s názvem Láska za časů korony,“ vypráví Tereza Hronová, která mimo jiné ráda cestuje a své reportáže natáčí například pro pořad Objektiv České televize.

Přibližte, jak jste jednotlivé příběhy sbírala byl to náročný úkol?
Oslovila jsem lidi na sociálních sítích, zda se nechtějí svěřovat se svými láskami a vztahy. Přihlásilo se mi jich asi třicet. Z nich pak zbylo jedenáct, kteří s určitou pravidelností nahrávali své audiodeníky a posílali mi je online. Já jsem seděla ve svém bytě na pražském Žižkově a poslouchala je. Vlastně mě pustili do svých hlav, protože jsem byla svědkem toho, jak přemýšlejí nahlas. Myslím, že kdybych za nimi chodila s mikrofonem, asi by se tolik neotevřeli a jejich zpovědi by nebyly tak intimní a niterné. Díky sociálním sítím jsem zároveň měla možnost zaznamenat příběhy lidí, kteří se v tu dobu ocitli v Bosně, v Guyaně nebo v Římě.

Šlo ryze o náhodné kontakty? A čím jste si je získala?
Některé respondenty znám osobně, někteří jsou mí blízcí přátelé, s jinými jsem se nikdy nesetkala. Důvěru jsem si u nich vybudovala postupně, ale myslím, že to nebylo tak těžké. Těm, kteří chtěli zůstat anonymní třeba proto, že mají milence , jsem samozřejmě anonymitu zaručila.

Co vás na všech těch příbězích nejvíc zaujalo? Dá se v nich vysledovat nějaký jednotící prvek?
I když se jednalo o různé lidi věkem, pohlavím, orientací i kontextem, všichni zažívali podobné stavy. Často mluvili o tom, že koronavirovou izolaci vnímali jako bezčasí, kdy se nic neděje, ale zároveň se toho děje hrozně moc. Zmiňovali se i o tom, že se jejich strach přeměnil v agonii, že si začali víc vážit svých blízkých a podobně.

Jaké pohnutky vás vlastně k sepsání příběhů přivedly?
Knihu Láska za časů korony jsem začala psát, protože jsem se cítila osamělá a zoufalá. Měla jsem za sebou čerstvě rozchod a neuměla jsem si představit, že budu klidně několik měsíců jen sama se sebou. Vytvořila jsem si tak „záchrannou síť“ lidí, s nimiž jsem se virtuálně bavila o lásce. Mnozí prožívali to, co já. Bylo to až terapeutické. Najednou jsem už nebyla tak sama. V knize jsou mimochodem i úryvky mého deníku. Prostě jsem se z té krize vypsala. Přeměnila jsem ji na něco hmotného. A ačkoli jsem knížku psala hlavně pro sebe, určitě má co říct i čtenářům, kteří už nemůžou ani slyšet o virech a rouškách a zároveň mají rádi příběhy ohledně lásky. Taky proto jsem šla „s kůží na trh“ a rozhodla jsem se to zveřejnit.

Svou knihu nazýváte dokumentární sci-fi. Proč?
Dokumentární proto, že všechny příběhy se skutečně staly lidem, které vůbec neznám, mým přátelům, mně. A věřím, že se s nimi ztotožní také ti, co je teprve budou číst. A proč sci-fi? Protože jsou zasazené do doby, kterou jsme si nikdy dřív neuměli představit. Myslím, že dobrá zpráva je, že koronavirus sice zastavil život v ulicích, ale nezastavil naše srdce. Ta i v karanténě bila úplně stejně, i když cesta k našim snům a plánům teď může vypadat mnohem klikatější. Když o tom tak přemýšlím, neměla jsem ve svém životě zatím silnější téma, které bych chtěla poslat do světa.

A hodláte se mu věnovat i nadále?
Hodlám se dál věnovat sledování osudů lidí, o kterých jsem psala. Koronaviru jako takovému ne, ten mi jen nuceně poskytl prostor pro mou práci v čase, kdy jsem se ocitla sama. Doufám, že na tohle téma už žádnou další knihu nenapíšu. K tomu jsem už asi řekla všechno.