Když přijde krize, funguju, říká herečka Tereza Ramba

Osobní rozhovor nám překazil koronavirus. Kam jste se v tyto dny s rodinou uchýlila?
Prvních deset dnů jsme byli v dobrovolné karanténě v Praze v bytě bez balkónu a zahrady. Pak už jsme si netroufli vzít Slunce ven a tak jsme se přesunuli alespon na pár dní do hor. Cítím ale potřebu být s Pražany, mám tu celou rodinu, je to můj domov. V horách se ale samozřejmě všechno snáší líp. Uvidíme, jak se situace dál vyvine.

Herečka Eva Josefíková: Naštěstí umím vytěsnit stresující situace z minulosti

Pracovní tempo jste zvolnila už před nouzovým stavem. Nebojíte se, že bude vzhledem k okolnostem tohle zvolnění příliš dlouhé? Návrat nebude snadný.
To je jasné. V nejhorším případě si ale umím představit, že bych dělala i něco úplně jiného. Nebojím se. Strach vás paralyzuje. Nejednáte s jasnou hlavou a jste pak náchylnější k nemoci. Takže se pokouším se nebát a užívat si všedních věcí, třeba krupicové kaše s hruškami a třtinovým cukrem. Nebo toho, že je manžel doma. Jsem člověk do krizových dnů. V běžném provozu panikařím, když ale přijde krize, něco se ve mě zapne a funguju.

Zdroj: ArchivVypadá to, že o cestování teď můžeme leda snít, nebo číst. Třeba ve vaší cestopisné knize DobroDruhům, jež nedávno vyšla. Jaká to byla zkušenost hledat správná slova a vystihnout to, co jste zažila?
Bylo to jedno z nejkrásnějších období v mém životě, psala jsem knihu útržkovitě několik let, ve formě osobních deníků, ale intenzivně jsem ji pak dávala dohromady asi rok a půl. Doufám, že snít se u ní dá. Ani jsem netušila, jak moc se to teď bude hodit, bohužel.

Co bylo impulsem k tomu, že jste začala psát?
Píšu již několik let román a scénář a myslím, že mi to jestě delší čas potrvá. V těhotenství jsem ale obě témata musela na chvíli opustit, jsou dost těžká. V Krajině se zabývám příběhem rodiny z otcovy strany, Kořeny se týkají té matčiny. Nechtěla jsem tím naše dítě v těhotenství zatěžovat. Bylo mi ale líto přestat psát, a tak mě manžel přiměl, abych vydala právě cestopis DobroDruhům. Ilustrovala jej má sestra Sára Voříšková, pomáhal s ním grafik Jakub Straka.

Autorka blogu Zápisník alkoholičky: Alkohol je dobrý sluha, ale zlý pán

Kdy vám bylo na cestách opravdu úzko? A kam byste se ráda vrátila? 
Úzko mi bylo v Peru, když měl manžel těžkou nemoc z nadmořské výšky a já velký úžeh v poušti. Nebo v Thajsku u domorodců hluboko v horách, kde jsem byla sama a otrávila se jídlem. V Laosu jsem se ztratila v džungli. Vrátit se chci rozhodně do Kanady a na severní pól - s manželem i Sluncem. Ukázat jim tu krajinu. Taky bych si přála, aby mě manžel zavezl do Ria a vůbec do Brazílie, kde jsem nebyla.

Díky cestám jste objevila jméno pro své miminko, kterému říkáte Slunce? Tíhnete k indiánským zvykům?
Ne. Manžel Matyáš začal miminku říkat Slunce, protože si všiml, že mi z bříška vyzařují paprsky energie. Vždycky vyzařovalo teplo. Pak jsem mu tak začala říkat i v psané formě, líbilo se mi, že se nedá zjistit, jestli je to holčička nebo chlapeček. Navíc to vystihuje fakt, že nám rozzářilo životy. Ale má samozřejmě i krásné, staré české jméno a spousty přezdívek. Nezveřejnila jsem jméno a pohlaví proto, že se snažíme o maximální ochranu soukromí. Neumím si představit, že bych někde prezentovala fotky dětí - i kdybych nebyla veřejně známá tvář. Děti podle mě na internet ani do médií nepatří. Patří do náruče, k mazlení.

Vrátila jste se do trojky Bobulí, na které si v kině asi ještě počkáme. Co rozhodlo, že natočíte další pokračování? Dvojka mi, pardon, nepřišla příliš podařená.
V pořádku, mně také ne. Když mi volal producent Bobulí Tomáš Vican, rovnou jsem se mu omluvila, ať se nezlobí, ale že trojku rozhodně ne. Řekl, že to chápe, ale ať si alespoň přečtu scénář. To jsem neodmítla. A musím říct, že to, co mi přišlo na mail, mě překvapilo. Bylo to přímo skvělé. Autentické, trochu smutné a křehké. Scénáristé odvedli neskutečnou práci. Je to, řekla bych, důstojný návrat k jedničce. Jsem za to vděčná.

Pokud vím, víno moc nepijete. Máte nějakou jinou neřest?
Dobré víno k dobrému jídlu neurazí, ale to mluvíme o deckách a tak pětkrát do roka. Nepiju v podstatě vůbec. Moje největší neřest je jídlo.

Aneta Langerová o životě: Musím si určit priority, vše zvládnout nemůžu

Začátkem března jste vyhrála Českého lva za ženský herecký výkon ve Vlastnících. Gratuluju, byl to nejlepší hysterický výbuch, jaký jsem v domácím filmu za dlouhé roky viděla. Tahle scéna vznikla na první dobrou?
Vůbec ne, jeli jsme tuhle scénu několikrát. Já jsem měla celkem jasnou představu, moje domácí příprava na roli Zahrádkové trvala asi dva měsíce. Chtěla jsem vše, co v tom filmu udělám, postupně gradovat právě do této scény. Jura Havelka měl ale pocit, že je to moc a požádal mě o několik méně hysterických verzí. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to musí jít úplně na dřeň, ale nedal si říct. Bylo mi to trochu líto, ale absolutně mu věřím, takže jsem to nechala na něm. O pár měsíců později volal ze střižny, že je ten výbuch skvělej a že ho použije v té nejhustší verzi.

A to bylo jen dobře. Nakrátko jste se stihla vrátit do Amerikánky, kterou Viktor Tauš chystá i jako film. Hodně temný příběh o tom, jak přežít samotu a děcák. Odnesla jste si z něj něco do svého života? 
Samozřejmě. Hrát Amerikánku je jako tři hodiny thajského boxu v kuse. Je to obrovská psychofyzická zátěž, ale zároveň očistný proces. Když slézám z jeviště, jsem extrémě unavená, ale mám lehkou hlavu. Jako by mnou prošly čtyři životy. Amerikánka mě obrovsky posiluje, mám pocit, že díky ní zvládnu i v soukromí všechno na světě.