Kliknutím zvětšíteDo pražské Galerie Villa Pellé, kde až do 20. ledna 2023 vystavuje se synem Janem (Pištěk & Pištěk, dva světy), sice dorazil na vozíčku, sršel ale radostí a vtipem. „No, už to není, co bývalo, ale dokud mám čím jezdit, tak dobrý,“ hlásil s tím, že vozík sice není auto a jede pomalu, ale jede.
Svou vášeň pro burácející motory vtělil bývalý závodník do hyperrealistických obrazů, díky nimž se v roce 2011 jako jediný Čech ocitl ve vybrané společnosti expozice East of Eden v budapešťském Ludwigově muzeu. Jeho kostýmy jsou zvěčněné v dlouhé řadě filmů, Adelheid a Údolím včel počínaje, přes Pane, vy jste vdova! a Dívka na koštěti až po slavné americké opusy Miloše Formana Amadeus, Valmont a Lid versus Larry Flynt. Jeho barevně nápadité uniformy nosí pražská hradní stráž. Dlužno dodat, že měl z čeho čerpat, tak umělecky rozmáchlé geny dostal do vínku málokterý kumštýř.
„Neznám u nás nikoho, kdo by měl z jedné rodinné strany vynikající malíře a z druhé špičkové herce,“ potvrzuje Petr Volf, který o Pištěkových píše knihu.
„Jeho otec Theodor Pištěk i matka Marie Ženíšková byli výborní herci, navíc Marie byla vnučkou malíře Františka Ženíška, takže tenhle svazek v sobě šťastně spojil oboje. Česká elita, jaká už téměř neexistuje. Theodor Pištěk ml. se otiskl do českého filmu stejně jako jeho táta herec. Najdete ho jako návrháře téměř pod každým naším filmem. Navzdory tomu je neuvěřitelně skromný, žádný suverén. Protože je z generace, která znala jen tvrdou práci.“
Nakresli boxera, tati
Pištěk nemaloval jen na plátna, nýbrž také do skicáků svých dětí. „Jako kluk jsem se těšil, až přijde domů a něco mi nakreslí. Řekl jsem mu: namaluj mi kosmonauta! Nebo boxera a potápěče. Nebo dvě bojující chobotnice! On si sedl a švihnul to tam,“ líčí jeho syn Jan, který byl téměř u všeho, co otec dělal, a přiznává, že v něm probudil chuť také malovat.
Ve výchově byl přísný. „Občas jsme se ho i báli. Ale on říkával: dělám to pro vaše dobro, aby z vás něco bylo! Osobně si myslím, že by toho docílil i bez té přísnosti. Ale to je věc názoru,“ míní syn. Na závody nicméně syny otec bral. „Pro nás kluky to bylo dobrodružství. Chodili jsme mezi vozy, mohli si je osahat, čichat benzín. Fascinovalo mě, jak si bere helmu a usedá za volant. Ale taky jsem se o něj bál,“ vzpomíná.
Při práci šla ovšem zábava stranou. „Když dělal kostýmy, nemohlo se doma ani večeřet. Táta měl na stole rozloženou práci, jakmile mu někdo s něčím hnul, byla mela. Tady jsem měl rozdělanou barvu, kde je? A kam jste mi dali štětce?! Máma chtěla prostírat, ale on pracoval. Jakákoli přesunutá věc ho rozzuřila,“ směje se Jan.
Návrhy na kostýmy rozkládal otec pro změnu na podlaze, takže se mezi nimi těžko procházelo. Vzpomíná na to ale jako na silný dětský zážitek. Byly mezi nimi svého času i ty k Amadeovi, jež Theodoru Pištěkovi vynesly Oscara.
Za kostýmy k filmu Amadeus získal Pištěk Oscara
„Bohužel si návrhy moc neschovával, nepovažoval je za umění, tak mu jich spousta chybí,“ lituje Jan. „Já osobně mám nejradši návrhy k filmům Františka Vláčila, Markéta Lazarová například. Ty by se daly směle zařadit do volné kresby. Dělal všechno perem, tam se odhalí každá chybička. To mohou dělat jen skuteční borci. Samozřejmě mě jako dítě bavily i barevné, třeba k pohádce Tři oříšky pro Popelku nebo Šest medvědů s Cibulkou. Záleží na tom, v jakém věku vás to zastihne. Taky se mi líbily tátovy kostýmy ke komedii Zítra vstanu a opařím se čajem – on to byl celkem blbý film, ale kostýmy se moc povedly.“
Bez mámy by neodjel
Podle něj by otec v zahraničí slavil velký úspěch, jen mít lepší podmínky. Za socialismu ale cesty ven nepřipadaly v úvahu. „Tady se dělalo všechno na koleni, helmy se vyráběly z modelíny, přitom návrhy byly mistrovské. Když jsem viděl Kubrickovu Vesmírnou odyseu, říkal jsem si: vždyť to se tak podobá tomu, co dělá táta! Jen to dělal v Česku a za tři padesát.“
O emigraci s dětmi rodiče prý nemluvili, i když hlavou to nejspíš Theodoru Pištěkovi občas běhalo. Zejména po oscarovém triumfu Amadea, do Ameriky ho lákal právě Miloš Forman. „Jednou mi řekl, že by neopustil svou maminku. Přežila svého muže, herce Theodora Pištěka, o dost let, víc než dvacet. Umřel na infarkt, upracoval se k smrti. Táta ji měl moc rád a myslím, že to byl jeden z důvodů, proč neodjel. Nechtěl tu nechat babičku samotnou. Po Amadeovi mi ale řekl: mohl jsem tam z fleku zůstat a byl bych ve vatě. Jenže on nechtěl odjet ilegálně kvůli nám a jinak to tehdy nešlo. Po revoluci už neměl tolik sil.“
Normalizace brzdila celou domácí kulturu, doplatil na to i Theodor Pištěk. Což jeho syn potvrzuje. „On samozřejmě dělal i doma nádherné věci, obrazy a kostýmy k mnoha filmům. Ale bylo to přísně sledováno a drženo v příslušných mantinelech,“ říká Jan. „Probíhalo to v duchu: Pozor pozor, tenhle umělec je nějak moc vidět, trošku ho přiškrtíme.“
„Žije a žil život naplno. Malíř, návrhář, scénograf, milovník aut, vtipný vypravěč. Vždycky šel a tohle všechno vychrstl na plátno. Jako kluk jsem si přál do jeho obrazů vstoupit, díval jsem se na ty vzdálené obzory a auta a chtěl být někde mezi nimi. Theodor tyhle světy umí otvírat,“ říká David Ondříček, syn kameramana Miroslava, jenž se s výtvarníkem potkával u Formanových filmů a byl jeho letitým přítelem.
A přidává historku: „Jednou jsem se před ním pěkně ztrapnil. Theodor k nám často chodil a já k němu nesmírně vzhlížel. Miloval stejně jako Miloš Forman kuchyni mé maminky. Při jedné večeři – to mi bylo asi dvanáct - jsem chtěl frajeřit jako číšník a sklopit před něj elegantně talíř drštkovky. Celého jsem ho zlil. Ale vzal to sportovně.“
Žít slušně
Čeho si Jan Pištěk na tátovi nejvíc cení? „Velkorysosti. Často mi půjčoval věci, které bych já dětem nepůjčil. Je hodně tolerantní,“ tvrdí. Ani radami prý nešetřil. Chodil na to diplomaticky přes maminku. „Něco vždycky naznačil, pak přišla máma, začala vařit. Tvářila se zvláštně, já se ptal, co se děje. A ona: No víš, táta si myslí, že bys to měl udělat takhle. Nechci ti do toho vůbec mluvit, ale vlastně si to myslím taky… Jenže já dělal věci podle sebe. I ženu jsem si vybral sám,“ usmívá se s tím, že je celý po otci, kterému také nikdo nesměl nic nařizovat.
Theodor a Jan Pištěkovi na vernisáži své první společné výstavy
Dnes mají oba své rozdílné světy, které daly i název výstavě ve vile. Rozumí si u jídla. „Ještě v osmdesáti dokázal uvařit jídlo pro spoustu lidí,“ komentuje Jan tátovu vášeň. „Nejradši měl vždycky obalovaný řízek nebo kachnu, taky dělal výtečné bažanty, podle starých receptů, byla to delikatesa. Ona je to naše rodinná tradice, děda Pištěk i babička Marie, oba herci, skvostně vařili. Tak si to žezlo předáváme. Stejně jako to, co všichni odjakživa ctíme: slušnost, spolehlivost, boj za dobrou věc.“
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
