Fakt je, že kdybych chlastal míň, napsal bych určitě víc esejů a kunsthistorických studií…
Slovům Ivana Martina Jirouse z roku 2001 můžeme věřit, stejně jako jeho erudovaným výtvarným kritikám, které nám ukazují trochu jiného Magora, než jak jej mnozí znali. Tenhle vzdělaný člověk vytříbeného ducha žije v našem povědomí paradoxně jako symbol nejtemnějšího českého „androše“, o což se samozřejmě sám vydatně přičinil svými excesy.
Čtvrtý odvar z Holana
Nicméně nová kniha Magorova oáza, kterou editorka Adéla Petruželková nemohla zredukovat na méně než 1142 stran, nám připomíná, že když se Magor zrovna neobnažoval za zvuků hudby spřátelené kapely The Plastic People Of The Universe, dovedl se stejným zanícením psát o komunisty zdevastovaném Českém Krumlově, „comicsmonstrech“ kreslíře Káji Saudka či o neotřelých experimentech Yoko Ono.
Ačkoliv přiznával, že místo nové české poezie (která mu vesměs připomínala „čtvrtej odvar z Holana“) čte spíše de-tektivky a romány Jindřicha Šimona Baara, sám byl v době své smrti (listopad 2011) považován za největšího žijícího českého básníka.
A také za polyhistora, jenž se v kriminále, kde ho bolševici drželi hned pětkrát, naučil jazyky, latinu nevyjímaje. Magor, který v šedesátých letech vystudoval na FF UK dějiny umění, děsil bývalý režim právě tou nečekanou směsí divokosti a znalostí, jež obzor „malého českého člověka“ dalece přesahovaly.
Probublávání
Od roku 1969 se Jirous stále více věnoval „podzemní hud-bě“, jež u nás probublávala mezi obrovskou haldou balastu. Tím, že na undergroun-dovou scénu uplatnil své estetické požadavky, jí dodal na vážnosti, které už tou dobou požívala ve svobodném světě. Zároveň s tím se musel zbavit kompromisů, i když to někdy dost bolelo.
„V životě jsem nebyl tak opuštěný jako noc předtím, než jsme šli ty sračky pálit,“ říká o akci, při níž on a Eugen Brikcius nechali shořet spisy Bohumila Hrabala. Učinili tak poté, co Hrabal roku 1975 provedl veřejnou sebekritiku, aby mohl publikovat.
„To, co udělal, se nedá ničím omluvit,“ píše Jirous. „Na stará kolena se posral v době, kdy si lidi začali sami opisovat a půjčovat jeho knížky…“
