Doupě Jakuby Katalpy vypráví o touhách, pastech i míjení
Plzeňačka Jakuba Katalpa (vl. jm. Tereza Jandová) na sebe strhla pozornost románem Němci z prostředí německé rodiny zasažené válkou, za nějž dostala Cenu Josefa Škvoreckého. Její novinka Doupě je vrstevnatým románem složeným ze tří příběhů odehrávajících se na rozličných místech, jejichž aktéři se v určitém okamžiku přímo či nepřímo potkají.

Titulní doupě se v různých podobách objevuje ve všech třech příbězích, přičemž vždy jde o jistou formu „vězení“ ať už fyzickou, či psychickou. A záměrně či nechtěně realizovaný „teror věznitelů“, jenž v hrdinech tento pocit vyvolává. Stará žena, jež se rozhodne po smrti manžela doslova ukrást jiného, který ve svém vězení začne nalézat nový smysl života. Muž, jenž uniká z pasti, v níž uvízl díky zhoubné nemoci své manželky. A konečně matka, zacyklená ve starých zvycích kultury, v níž vyrostla, a která nesdílí radost svých dětí prosperujících v nové zemi.

V osobitých variacích se tak Katalpa dotýká i tzv. stockholmského syndromu, tj. bizarního vztahu únosce a rukojmího, i neschopnosti pěstovat vztahy zdravé.

Známý český spisovatel Michal Viewegh vyprávěl o svých knihách v prachatické Čajovně U Hrušky.
ORAZEM: Michal Viewegh besedoval v prachatické čajovně

Hana: Nevyzpytatelnost našich životů očima Aleny Mornštajnové
Rodačka z Valašského Meziříčí Alena Mornštajnová zaujala už debutem Slepá mapa, který vydala až v padesáti letech. Že má dar vyhmátnout aktuální příběhy a osobité ženské charaktery, o tom přesvědčila i následujícím románem Hotýlek. Zatím poslední Hana je její nejúspěšnější knihou, která ovládla i sociální sítě. Vyšla na jaře, ale mimořádný čtenářský zájem si vyžádal její dotisk.

Podobně jako ve Slepé mapě zachycuje i tato kniha osudy tří generací žen, které se ve svých malých životech potýkají s velkými dějinami. Klíčovým tématem je utrpení, ale nikoli takové, jež nám uštědřuje osud, nýbrž to, kterého se dopouštíme na druhých sami. Často nechtěně. Právě tento moment autorku zajímá jak námi život cloumá, když se z nás stane bezmocný nástroj osudu. Někdy stačí zdánlivě nevinná nehoda v dětství…

Příběh, který vychází ze skutečných událostí, vypráví Mornštajnová v téměř filmově dynamickém tempu, se smyslem pro drama. Není ale nijak patetická, naopak nabízí i okamžiky, jež vás pobaví, a navrch vytříbený jazyk. Je zjevné, že vedle Kateřiny Tučkové a Petry Soukupové se zrodila další domácí autorka s citem pro jedinečnost životů, jež jsou navzdory našim snahám stěží vyzpytatelné a jež více či méně zažíváme všichni.

Spisovatel Milan Kundera žije od roku 1975 ve Francii.
Vyšel román, kvůli němuž přišel Kundera o občanství

Všechno ve mně řve! Vladimíra Válová míří Do vnitrozemí
Vladimíra Válová je na poli domácí prózy nováčkem. Ale rozhodně ne zanedbatelným, naopak. Její právě vydané povídky, které asi nejlépe demonstruje citace jedné z postav „Myšlenky, emoce, všechno ve mně řve“, jsou zralým debutem autorky, která ví, o čem chce vyprávět.

Ve většině z nich zachycuje své hrdiny v momentech, které prolomí jejich dosavadní životy, vztahy, očekávání… Setkání matky a dcery v zatopeném lomu prorazí po dlouhá léta zabedněná stavidla upřímnosti. Náhodný alkoholový večer s neznámým mužem v den Dušiček přiměje mladou ženu k negativní bilanci dosavadního partnerského vztahu. Chvíle, které potřebujeme k tomu, abychom změnili své stávající zacyklené životy.

Někdy stačí nenápadný krok stranou vypnout telefon, změnit každodenní trasu, neodejít do práce nebo třeba jen rozkopat vlčí máky. Může to být závan nového občerstvujícího života, ale také cesta do propasti. Záleží jen na daných hrdinech, zda prožijí naplněný život, nebo zůstanou ve společnosti pouhé samoty a beznaděje. Občas je potřeba pořádně křičet a doufat, že odpovědí nebude jen ozvěna našeho hlasu. A že se rozhodneme ve správný čas.

Povídky Vladimíry Válové jsou břitké, ale trefné, náladou i stylem psaní vzdáleně připomenou tvorbu již zesnulého Jana Balabána.