Coby jeden z nejlepších českých básníků si Josef Kainar užil slávy dost. Posmrtně byl doceněn i jako textař swingových evergreenů a rockových opusů Město Er a Kuře v hodinkách (první projekt je dílem Michala Prokopa a skupiny Framus Five, druhý Vladimíra Mišíka a kapely Flamengo).

Co však během času trochu vybledlo, to je stopa, kterou Kainar zanechal v dějinách českého divadelnictví. Znovu připomenout tuto jeho polohu se nyní rozhodlo nakladatelství Akropolis.

Pokrokový orient

Přerovský rodák se k divadlu dostal přes film. Dnes už se málo ví, že právě podle jeho předlohy natočil Jiří Trnka animovaný snímek Sen noci svatojánské anebo že se Kainar spolu s Jiřím Brdečkou podílel na scénáři k filmovému Baronu Prášilovi režiséra Karla Zemana.

Drobného štěku se v Baronu Prášilovi ujal sám Jan Werich. A speciálně pro něj také napsal Josef Kainar titulní postavu své známé hry Nebožtík Nasredin. Kvůli ní si prostudoval islám i dějiny výbojných Mongolů a jiné historické zdroje.

Lidový myslitel Nasredin Hodža žil ve 13. století v Turecku a patří k hrdinům blízkovýchodního folkloru. Komunista Josef Kainar, jenž měl průkazku strany od roku 1947, šel s dobou a ta mimo jiné přála orientálním motivům. Viz koprodukční filmová pohádka Václava Kršky Legenda o lásce, jíž předcházela Kainarova veršovaná verze Širín, původně operní libreto pro skladatele Václava Dobiáše. (Ve stejných dekoracích jako Legenda o lásce se pak natáčela i další orien-tální pohádka Labakan.)

Bylo by jistě zajímavé vidět v úloze rozšafného Nasredina herce Werichova formátu. Na prknech Divadla satiry v Umělecké besedě na Malé Straně ho však v režii Miro-slava Horníčka nakonec ztvárnil Rudolf Deyl mladší. Psal se únor 1959, tou dobou už Werich znal svou diagnózu (rakovina) a odcházel z divadelního života. Stejně je pravděpodobné, že by si Kainarovu osobitou poetiku musel hodně upravit a že by se hře nedokázal podřídit.

S pražským Divadlem satiry spolupracoval Kainar od poloviny čtyřicátých let. Pro ně napsal svou první celovečerní hru Akce Aibiš i drama Ubu se vrací aneb Drštky nebudou, které rozvíjelo motivy původní absurdní hříčky Alfreda Jarryho. V té u nás roku 1928 exceloval opět We-rich, který ke zděšení měšťáků na jevišti klel a rouhal se jako zvrhlý král Ubu (správně čti: Yby), zatímco jeho kolega Jiří Voskovec mu sekundoval v roli kapitána Obruby.

Kainar v roce 1949 přesadil bezskrupulózní praktiky krále Ubu do reality, kterou žil. Zároveň ale postavu nakazil svým světonázorem. Tím je ostatně prodchnuté i jeho úspěšné pásmo Cirkus Plechový z roku 1945, uváděné v režii Oldřicha Lipského jak v Praze, tak na zájezdech.

Relativně bezproblémové jsou tudíž snad jen Kainarovy pohádky v čele s populární Zlatovláskou. Její tvůrce byl zkrátka geniální básník, ale už méně geniální člověk.