Romaneto nebývá velké rozsahem, ale směřuje k výrazné pointě. „Proto vám o tom vlastně nemůžu moc říct a přečtu jen pár ukázek, které nic neprozradí,“ smál se autor v podzemí Literární kavárny v Řetězové.

O legionářském námětu přemýšlel Pavel Brycz, držitel Ortenovy ceny i Státní ceny za literaturu, už dlouho. „Vždycky pochopitelně uvažuju o tlustospisu, ale pak je všechno jinak. Původně jsem knížku chtěl vydat už v před třemi roky, ke stoletému výročí vypuknutí první světové války, ale to jsem nestihl. Nápad ovšem zůstal. Obecně to mám tak, že náměty, které zapomenu, nestály zato.“

kniha Největší muž na světě

Život je jindy

Z knih Pavla Brycze dýchá magický realismsus, autor sám se cítí být expresionistou. „Největší muž na světě je kniha pro lidi, kteří nechtějí číst předžvýkané věci, ale chtějí pochopit metaforu, třeba podobně jako já tu koních a svém štěstí.“ říká Brycz.

Nápad na legionářské téma prý opět zesílil, když spisovatel poznal architekta Tomáše Michálka, milovníka zlatých časů první republiky, který žije – se vším všudy – stále dokola jen mezi roky 1929 až 1937. „Začali mě víc zajímat tihle lidé, i když to jsou výjimky a jednotlivci, kteří se vtělili do životů úplně jiné doby.“

„Měl jsem úmyslu napsat legionářský román, ale zároveň jsem chtěl popřít formu, podobně jako to dělal třeba Brautigan, protože jsem nechtěl psát tak, jak se to ve své době psalo a vydávalo. Ta věc mě ale zajímala. Jen jsem ji chtěl vyprávět jinak,“ vyznává se autor.

ROZHOVOR

Jak se ten konkrétní legionářský nápad zrodil?
Dobral jsem se k tomu asi přes zájem o Sudety, odkud pocházela moje babička. Byla dcerou legionáře a z rodiště musela utíkat ve čtrnácti, když území zabrali Němci.

Vím, že tvé knihy jsou prostoupeny řadou silných příběhů nebo jen historek, které se odehrály na pozadí moderní historie.
Jako spisovatele mě samozřejmě hodně zajímá současnost, ale zároveň to, jak do ní vstupují mýty a minulost, moderní dějiny. Nejde mi o historickou rekonstrukci, ale spíš o to, jak historický mýtus ovlivňuje naše životy. A vytvářím podle svého nový městský mýtus.

Že bychom stále potřebovali „velká vyprávění“?
Snad ano. Každopádně dětské vidění je takové, že člověk všechno vnímá jako setkání se zázrakem. Ale pak se třeba v dospělosti stane, že potkáš pamětníka vyhnání Čechů ze Sudet. A vzhledem k tomu, že já sám jsem takový „nomád“, tak jako bych se svou zkušeností narazil na téma, nad nímž teprve nyní pochopím, jaké to musí být, když někdo někoho vykoření, když někdo musí nedobrovolně odejít, nemůže zakořenit jinde… Když takové téma potkám teď, ve své zkušenosti, vnímám to jinak než v dětství, dotýká se mě to.

Také si vzpomínám na pár rodinných příběhů, které jsem slyšel v dětství a po letech do nich vstoupil jinými dveřmi a poznal je jinak. Ale přece jen – s trochou zvědavosti bych rád nadzvedl závoj tajemna nad knihou, kterému jsme, myslím, udělali dostatečnou reklamu.
Uznej, že klíčový moment či dokonce pointu nemůžu u romaneta prozradit.

Tolik nežádám. Snad jen něco málo naznačit…
No, dobře. Navedu potenciální čtenáře víc, než mě navedla cikánka s lógrem: Jako kluk jsem jezdil na Šumavu a dodnes si vzpomínám na husí kůži a pot na těle, když mně a kamarádům jeden zdejší chlapík vyprávěl neskutečné příhody, které v kraji zažil. To byly doslova horory. O hodně let později jsem zjistil, že vyprávěl historky z Klostermanna. On je přesadil do svého času a uměl je podat jako vlastní zážitky, čímž vyšperkoval jejich autenticitu. Tenhle fenomén, že někdo něčím žije a sám tomu věří, mě velmi zaujal. Mám rád Issaca Singera. Všechny brány jsou otevřené, čas i prostor… Já to používám jako metaforu, ale pak se dostávám k tomu, že pro někoho je to skutečnost.

***

Pavel Brycz (1968) se řadí k výrazným současným českým autorům. Roku 1999 obdržel Cenu Jiřího Ortena za svou knihu Jsem město (Hněvín, 1998), ale do širšího povědomí se dostal až v roce 2004 po ocenění románu Patriarchátu dávno zašlá sláva (Host, 2003) Státní cenou za literaturu. Píše rovněž povídky pro děti, uváděné v dětských pořadech Tu rádio a Rádio na polštář v Českém rozhlasu Praha.

V roce 2007 byla jeho kniha Kouzelný svět Gabriely (Meander) nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii "kniha pro děti a mládež". Kniha Bílá paní na hlídání (Albatros) získala Zlatou stuhu za rok 2011. Česká televize natočila podle Bryczova námětu a scénáře seriál večerníčků Dětský zvěřinec a Bílá paní na hlídání.