Dětství či mládí jste prožil v Příboře, kde jste začal fotografovat. Co vás k tomu přivedlo?

Největší zásluhu na tom měl tamní zanícený fotograf a horolezec Rudolf Jarnot, který tehdy vedl na naší devítiletce fotokroužek a zapálil mě svým nadšením pro fotografii i pro hory. Začali jsme s několika kamarády horlivě fotografovat a předvádět své výtvory v jednom výkladu u náměstí. Když jsem tam na začátku normalizace vystavil snímky z okupace v srpnu 1968, byl z toho pěkný průšvih.

Čím si vás podmanilo právě toto umění?

Od dětství jsem se hlavně díky bratrovi zajímal o výtvarné umění, ale neuměl jsem pořádně kreslit ani malovat. A tak mi logicky zbyla fotografie. Líbilo se mi na ní spojení autentického zobrazení skutečnosti a osobního pohledu.

Postupně jste se zařadil k našim předním fotografickým teoretikům. Je obtížné posuzovat v tomto směru umění jiných, když sám působíte jako aktivní tvůrce?

Myslím, že to není nic výjimečného, vždyť teorií, historií a kurátorstvím se zabývalo a zabývá mnoho významných fotografů, s nimiž se ovšem rozhodně nechci srovnávat, třeba Alfred Stieglitz, Edward Weston, Alexandr Rodčenko, László Moholy-Nagy, Martin Parr, Stefan Wojnecki, u nás Jaromír Funke, Eugen Wiškovský, Václav Zykmund nebo Vilém Reichmann. Osobně jsem přesvědčen, že je výhodou, když autor z vlastní zkušenosti zná proces vzniku fotografie.

Ukázka tvorby Vladimíra Birguse.

Jste vysokoškolským profesorem. Baví vás pedagogická činnost?

I po desetiletích pedagogického působení na pražské FAMU a na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě mě pořád ohromně baví být s mladými lidmi, kterým můžete aspoň trochu pomáhat rozvíjet jejich talent a orientovat se ve fotografii i v sobě samých, podpořit je v rozletu. A na druhé straně být obohacován jejich názory, často odlišnými a méně konvenčními, než jsou ty naše. A samozřejmě také spolupracovat s kolegy, kterých si můžete vážit. Být pedagogem na vysoké škole je ovšem velmi náročné, protože studenti neodpustí nekompetentnost či zaostávání v profesi.

V životě jste poznal hodně známých umělců z této oblasti. Kdo z nich vám nejvíce imponoval?

Ze zahraničních fotografů, které jsem měl možnost osobně blíže poznat a spolupracovat s nimi, si nejvíce vážím Williama Kleina, jednoho z průkopníků subjektivního pojetí dokumentu a autora originálních módních fotografií, a Martina Parra, britského autora ironických pohledů na sílící projevy konzumerismu a globalizace. Oba nepochybně posunuli vývoj světové fotografie a jsou si vědomi svého významu, ale přitom nemají hvězdné manýry. Ze současných českých fotografů si velmi vážím třeba Josefa Koudelky či Ivana Pinkavy, ale nejvíc obdivuji Jindřicha Štreita. Nejenom pro jeho vlastní dílo, ale i pro pevné etické postoje a pro jeho ohromnou obětavost a entuziasmus, s nimiž pomáhá mladým fotografům proniknout do světa, pořádá desítky výstav a tvůrčích dílen a šíří zájem o fotografii.

Jste zastáncem starých fotografických technologií, anebo berete na milost i digitální postupy?

Já vůbec nerozlišuji, zda fotografie vznikla analogovou, či digitální technikou, hlavní je její kvalita. Sám dnes fotografuji převážně digitálními fotoaparáty, i když temnou komoru stále ještě mám. Ale už se do ní dostávám zcela výjimečně. Problémem ovšem je uchovávání digitálních snímků na různých nosičích a trvanlivost různých méně kvalitních tisků.

Kdo vás oslovuje z dnešní mladé generace?

Myslím, že nikdy u nás nebylo tolik kvalitních fotografů mladší generace jako dnes. Už mnoho let mám rád autoportréty Dity Pepe, které pracují s jasným konceptem, s oblíbeným tématem změny identity a s fúzemi inscenované a dokumentární fotografie, a přitom mají dar zaujmout široké publikum.

Jste uznávaný kurátor výstav. Podle jakého klíče si vybíráte autory?

Přiznám se, že nejlépe se mi v roce 1998 sestavovala výstava Česká fotografická avantgarda, která byla v letech 1998 a 1999 postupně uvedena v Barceloně, Paříži, Lausanne, Praze a Mnichově. Zastoupení autoři v té době už v naprosté většině nežili, a proto se nedohadovali, zda mají být představeni těmi, nebo jinými díly ani si nestěžovali, že mají menší prostor než jejich kolega.

A vaše nejtěžší výstava, právě z pohledu kurátora?

Vůbec nejtěžší bylo potom představit současnou tvorbu na velké výstavě Česká fotografie 20. století, uvedené v Praze a Bonnu. S Janem Mlčochem jsme museli vyřadit mnohé kvalitní práce, které nepochybně mají významné místo v naší fotografii, ale z prostorových důvodů se už na výstavu nevešly. Chápu, že jejich autory to bolelo a někteří nám to dodnes neodpustili. Ale u každé takové přehledové expozice je nutné udělat přísnou selekci a hierarchizaci a mnohdy rozhodnout mezi variacemi podobných děl, jinak by se z nich stal bezkoncepční salon.

Všiml jsem si, že rád připravujete výstavy mnohdy neprávem opomíjených či nedoceněných autorů…

Je tomu tak. Patří k nim například jeden z průkopníků abstraktní a konstruktivistické fotografie Jaroslav Rössler, jemuž až do začátku našeho století nebyla věnována ani jedna rozsáhlá retrospektiva nebo knižní monografie, anebo amatérský fotograf z Krnova Gustav Aulehla, který už v padesátých a šedesátých letech vytvářel syrově autentické, a přitom výtvarně působivé fotografie ze života obyčejných lidí za totality. A potom mě samozřejmě zajímají mladí tvůrci, přicházející s neotřelými nápady.

Máte dvě děti. Jdou ve vašich šlépějích?

Mám jednadvacetiletého syna a sedmnáctiletou dceru. Chvíli to vypadalo, že je fotografie intenzivněji zajímá, ale dnes jsou jejich hlavní zájmy jinde u syna je to sport a film a u dcery latinskoamerické tance. Loni dokonce byla na mládežnickém mistrovství světa mládeže.

Nejsilnější zážitky ze zahraničních výstav z posledního období?

Jednoznačně velká retrospektiva Diany Arbusové v Berlíně. Její fascinující portréty, které vypovídají mnoho i o samotné autorce, přežily všechny módní vlny minulých padesáti let a stále patří k tomu nejhlubšímu, co kdy ve fotografii vzniklo.

Kdo je… Vladimír Birgus

Fotograf, kurátor, historik fotografie a pedagog se narodil v roce 1954. V letech 1978 až 2005 byl pedagogem katedry fotografie FAMU v Praze (od roku 1999 profesorem). Od roku 1990 je vedoucím Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Je autorem a spoluautorem více než třiceti knih, například Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart (Kolín nad Rýnem a Heidelberg, 1990), Česká fotografická avantgarda 19181948, František Drtikol (Praha, 2000), Česká fotografie 20. století / Czech Photography of the 20th Century (Bonn, 2009, Praha, 2010) či The History of European Photography (Bratislava, 2011). Jeho fotografie byly vystaveny na více než šedesáti samostatných expozicích. Byl kurátorem a spolukurátorem řady výstav v mnoha muzeích a galeriích v Evropě, USA a Japonsku. Svými fotografiemi je zastoupen v mnoha veřejných sbírkách od Prahy po americké San Francisco.