Lukáš Musil se narodil v roce 1984. Do 22 let hrál vrcholově hokej, působil ve Slavii, v Mladé Boleslavi a na Kladně. Byl brankářem, mohl následovat své slavné předchůdce, na ledě se potkal i s Jaromírem Jágrem, ale rozhodl se, že nechce "celý život chytat gumu", jak řekl loni v rozhovoru. Pod přezdívkou Musa se začal živit malováním. Nejdřív na lidskou kůži jako tatér, v poslední době se věnuje volné tvorbě.

Po hokeji se věnoval tetování

Loňskou výstavou v jedné z pražských galerií se ještě vypořádával s hokejem. „Není to žádné zatracování vrcholového sportu, spíše je to nahlédnutí zvenčí na fenomén hokeje, jeho vnímání fanoušky, toho, co si do něj projektují, jak třeba často vedou své děti k něčemu, co je snem jich samotných. Snažil jsem se postihnout spíš společenský rozměr toho jevu než samotný hokej," řekl autor k výstavě složené z instalací poskládaných třeba i z hokejek a částí mantinelů, kreseb, zvuků, videí i fotografií.

Po hokeji se věnoval tetování, ve kterém si našel vlastní originální výraz. Dominující liniovost Musova tetování se stala jeho autorským znakem, sklízel se svojí tvorbou mezinárodní úspěchy, přesto se rozhodl jít zase jinam a věnuje se volné tvorbě.

Akcentuje linku a využívá symboly 

Po dvou jeho výstavách je ta v Mánesu zatím největší. Jedním z jejích ústředních motivů je konfrontace světa zvířat a lidí. „Když jsem začal kreslit zvířata, cítil jsem se velmi bezpečně, vnímal jsem, že zvířata neznají přetvářku. Ani ta svobodná, mnohem svobodnější než my, ale dokonce ani ta zotročená, mnohem zotročenější než lidé," říká. Zvířata vnímá jako jisté zrcadlo člověka. „Všichni se rodíme svobodní, ale většina z nás je ochočena. Zcela svobodná zůstávají jen některá zvířata."

Jeho kresby vytvářené tužkou, štětcem nebo sprejem mají blízko k tomu, co kreslil lidem na kůži, ale trochu i k pravěkým nástěnným kresbám zvířat. Akcentuje linku, využívá písmo, části textů, symboly - to vše spojuje v prostoru do svého charakteristického výrazu s dojmem neustálého chvění nebo vibrací.