Co zde ve spolupráci s muzeem AMoYa nyní prezentujete?

Jde o výsledek mého tříměsíčního pobytu v Praze, respektive České republice. Vše, co můžete v rámci výstavy vidět, tedy vznikalo právě ve vaší zemi. Snažil jsem se zachytit všechny své pocity a pohnutky, které mne během pobytu inspirovaly a vedly. Nikdy jsem tu předtím nebyl, proto byl pro mne projekt určitým krokem do neznáma, nicméně právě takové výzvy mě lákají a jsou pro můj osobní rozvoj podstatné. V kostce se tak dá říci, že jde o jakousi „směs" předchozích nápadů v porovnáním s nejednoznačným a pro mne netradičním prostředím. Přínos tohoto projektu rovněž spatřuji ve skutečnosti, že jsem se tu umělecky posunul a naučil se něco o sobě samém, načerpal nové nápady. Pro mne, jako umělce, znamená podobná zkušenost mnohé, jde o jakési pomyslné přeskočení z menšího kamene na větší kámen.

Proč jste svoji výstavu nazval zrovna Blue Epoch?

Jde o jistou paralelu a reakci na dílo Yvese Kleina z 60. let minulého století. Právě ta mne inspirovala během tvoření výstavy. I proto jde vše do modra, speciálně pak do odstínu zářivé ultramarínové barvy. Pro mě osobně znamená zmíněná barva jakousi čistotu, myslím tím společenskou čistotu a neposkvrněnost. Různé variace a odstíny pak mají znázorňovat pomyslné dveře k něčemu jinému, cestě někam dál, k různorodosti.

Kde obecně čerpáte nápady pro vaše díla?

Konkrétně v České republice jsem je čerpal zejména z vašich tradic. Například z českého skla, z prvků vašeho současného umění, ale i z historie, kterou jsem pečlivě studoval. Prvotní součástí mé tvorby je hledání koncepce jako celku. Konkrétně v tomto případě jsem ji hledal asi měsíc, zbytek byla už jen velmi tvrdá práce. Obecně se dá ale říci, že nápady hledám právě v konkrétních prostorách, kde mám vystavovat, kde se pohybuji nebo žiji. Zajímám se také o různé techniky výtvarného vyjádření, které nacházím všude například i na ulici. Hodně teď také pracuji s otisky lidského těla v nejrůznějších polohách a variacích, rovněž užití a studium použití netradičních materiálů hraje v mé tvorbě určitou dílčí roli. Přiznám se, že má současná tvorba je ovlivněna právě tou, kterou světu kdysi představoval a stále skrz svá díla představuje Yves Klein. Podle mého názoru nemusím nutně vycházet z nejnovějších uměleckých trendů, abych byl takříkajíc in. Jak říkám, inspiraci lze čerpat v různých časových osách a úrovních. Já ji momentálně čerpám právě z období přelomu 50. a 60. let. Snažím se, aby navíc byla má práce výsledkem momentálního, krátkodobého rozpoložení. Jedině tak může být dílo aktuální a spolupracovat s různou dobou a být tak svým způsobem nadčasové.


Výstava Jonathana Baldocka v roce 2009


Strávil jste v Praze poměrně dlouhou dobu. Stihl jste postihnout současný vývoj českého moderního umění, utkvěl vám nějaký konkrétní autor v paměti?

Pro mne jako umělce působícího v Londýně je vaše scéna velmi zajímavá a rozmanitá. Podle mého názoru se například v Praze střetává mnoho uměleckých směrů. Přisoudil bych to k rozmanité skladbě společnosti, která je myslím pro Prahu typická. Velký dojem na mne zanechala výstava věnovaná dílu Kryštofa Kintery. Líbila se mi rovněž díla vašich umělců z období kubismu, zde vidím určitou navazující paralelu směrem k modernímu českému umění. Rovněž se mi líbí místní unikátní propojení úchvatného mixu architektury s výtvarným a dekorativním uměním jako celku.

Jak vidíte sebe coby umělce v dnešní společnosti, která se nyní nachází na jakémsi pomyslném mezníku, jak vnímáte pozici umělce v dnešní době obecně?

Víte, myslím, že dnešní společnost se naučila umění vnímat jako cosi velkého a megalomanského. To přímo souvisí s jeho současnou prezentací v nejrůznějších muzeích, galeriích či jiných uměleckých platformách. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, ale pro mne osobně znamená umění něco mnohem spirituálnějšího, do jisté míry i intimnějšího. Měl bych velkou radost, kdyby se například naše globální společnost naučila umění vnímat jako jakousi diskusní platformu, místo, kde se může jednotlivec svobodně vyjadřovat k čemukoli, kde se dá reagovat na ostatní názory či představovat nenásilnou a svým způsobem hodnotnou formou ty své.

LUKÁŠ JEŽEK