Když je táta celý den u plátna a na něj přenáší svůj svět, těžko to nezkusit taky. Oba synové akademického malíře Teodora Buzu, Daniel a Aleš, ke kumštu přičichli.
Musely vaše děti a vlastně celá rodina s vámi tak říkajíc povinně chodit po výstavách?
Zpočátku ano, ale pak mi starší syn, to mu bylo šest let, řekl: „Jsou na nich stejný lidi, stejný chlebíčky i víno, jen obrazy se trošku mění."
A bylo po společných výstavách. Teď už ale na ně berou své kamarády a také děvčata, takže se vernisáže staly prestižní záležitostí.
Teodor Buzu (1960)
Narodil se v obci Dräsliceni
v Moldavsku, vystudoval Akademii umění a designu. Je držitelem rumunského státního řádu COMANDOR 2003 a řady dalších cen, jednu získal i v Dubaji.
Zúčastnil se 93 kolektivních
a uspořádal přes 60 autorských výstav.
Vyšel jste také vy z umělecké rodiny?
Ano, vyšel, protože maminka i sestry vyšívaly
a tvořily různé koberce, což znamenalo, že musely umět kreslit. Já jsem ještě zažil dobu, kdy holky dostávaly věno. Mám čtyři sestry, takže to věno bylo opravdu velké
a každá z nich chtěla mít na všem svůj dekor. U nás jsme měli cit pro dekor nebo ornament, například i vrata jsme měli zdobená.
Vy jediný jste ale umění šel přímo studovat. Měli pro to doma pochopení?
Maloval jsem jako každé dítě, ale bratři si všimli, že to umím, takže mne dali na uměleckou školu, to mi bylo deset. Tam se to všechno rozhodlo. Pochopil jsem, že umím malovat a že je třeba dělat to, co mi jde a nekecat do jiných věcí.
Pamatujete si na svoje první dílko?
Pamatuji, byl to pohled ze dvora na kostel a vinici za ním. Otec byl na mne hrdý
a ukazoval to sousedům. Svoji první vernisáž jsem tedy měl na dvoře.
Krajiny vám ale moc nezůstaly.
Taky co to je krajina? Krajina je přece i celá ženská,
v jejím těle je krajina.
A když se podívám po vašem ateliéru, to, co tady vidím, jsou krajiny?
Jsou, ale podle mých snů. Ale je v nich všechno, i člověk. Když se divák naladí na určité vlny, tak v nich časem bude vnímat i další věci.
Projevovali vaši synové zděděné vlohy brzy?
Určitě, když jsem šel do Čech, staršímu synovi byly dva roky a jako každý kluk kopíruje tatínka, on maloval. Pamatuji, že jednou nás žena nechala doma samotné a já ho moc nevnímal. Když se vrátila domů, celý koberec
v obýváku byl úplně barevný, a protože barvy nešly dolů, zůstal tak.
Většina rodičů šílí, když dítě počmárá zdi. Jako umělci – vy malíř, manželka architektka, jste pro to měli pochopení?
Hodně jsme to tolerovali,
u nás se malovalo všude
a dokonce jsme si na tu zeď
i připsali, kdy kresba vznikla. Jednou k nám přijel jeden Američan, koupil si ode mne nějaké obrazy a pak ukázal na další a řekl, že chce ještě tento. Povídám: ten není můj, ten je mého pětiletého syna, to se tedy musíte zeptat jeho. A už jsem měl konkurenci.
Oba dva synové šli nakonec jinou cestou a umění nevystudovali. Mrzelo vás to?
Nejdřív ano, protože ten starší maloval opravdu hodně. Ale nechtěl to dělat, byla to taková jeho vzpoura, proti tatínkovi. Nakonec jsem pochopil, že je to dobře, protože jedna věc je být umělcem
z povolání, druhá je dělat to pro radost. Tak to říkám i rodičům, kteří ke mně vodí děti, protože být umělcem ještě neznamená být dobrým malířem. Takže moje děti malují pro radost, přesto vidí život prizmatem malby, ale ne tak krásně (smích). Děti v životě potřebují určitou jistotu,
a moje profese žádnou nemá, byl jsem odstrašující příklad, z tohoto pohledu si nakonec vybrali dobře.
Snažil jste se jejich projevy korigovat? Učil jste je?
Učil, oba dva. Ale chodili
i ke kolegyni na keramiku, protože to je důležité. Děti jsou tak čisté a impulzivní, že do určitého věku učitele nepotřebují. Později jsem je začal korigovat, ale když jsem pochopil, že ani jeden z nich nechce jít na uměleckou dráhu, nechal jsem toho. To je stejný jako například
v hudbě, začne převažovat cit
a vnímání. Samozřejmě, nejlepší výchova je příklad, aby věděli, jak malovat, ani tisíc knih nepomůže.
Líbila se jim vaše tvorba?
Na to mám historku. Vždycky jsem bojoval s prostorem, takže obrazy jsem maloval všude a všude v bytě také visely. Tedy i v dětském pokoji. Když jsem je jednou chtěl dát na výstavu, tak kluci protestovali, že to jsou naše obrazy. Najednou jsem pochopil, že děti sice dělají, jako že nevidí, přesto dobře vnímají, a to je ohromná výchova. A když se můj starší syn oženil, šel do ateliéru a vybíral si, co by chtěl. Pro mne bylo ohromné zjištění, že si pamatoval obrazy, které byly dlouho schované. A teď mi nedávno volala snacha, že můj dvouletý vnuk poznal, že ten obraz namaloval jeho děda.
Oba vaši potomci se shodují, že největším kritikem byla doma maminka. Je to pravda?
No ano a je to správné. Maminka vaří, takže má právo do všeho mluvit (smích). Není divu, protože když jsem dřív domaloval třeba ve tři hodiny, budil jsem ji, aby se na to podívala. Automaticky řekla, že je to dobrý. Jen abych jí dal pokoj a někdy mi zase řekla, že je dobře, že jsem ten obraz předělal, přestože jsem na něj nesáhl.
Dáváte na její úsudek?
Ano, ale ne vždycky, jsou obrazy, do kterých se člověk musí dobrat sám. S obrazem zraje, ale někdy jsem ho díky ní předělal.
Měl jste někdy se syny společnou výstavu?
O tom jsem zatím nepřemýšlel, ale proč ne? Mohlo by to být zajímavé.
Daniel Buzu (1991) přidal k umění sport
Studuje poslední ročník Právnické fakulty UK v Praze, vedle studia a práce v oboru se ve volném čase věnuje vodnímu pólu za TJ Tábor jako hráč, trenér a rozhodčí. Nejraději na papíře ztvárňuje zástupce zvířecí říše, protože vyjadřují to, co má rád: život, barvy a emoce. Jak vidí svého slavného otce:
1. Nutil vás otec do tvorby, musel jste se něčemu uměleckému věnovat, ačkoli byste třeba raději hrál fotbal?
Asi jako většina dětí, i já jsem dělal to, co jsem viděl doma. A jelikož táta tužku a papír využívá všude, kam se pohne, tak cesta k tvorbě byla přirozená. V tomhle smyslu jsem rád, že táta není třeba horníkem.
2. Líbilo se vám, co otec dělá? Rozuměl jste jeho obrazům?
Nebudu lhát, když řeknu, že jeho obrazům naprosto rozumím. Tedy do té doby, dokud o nich nezačne mluvit sám táta.
3. Mohly jste mu jako děti práci kritizovat? Jak to snášel?
Hlavní kritik ve smyslu posouzení
a hodnocení tátovy práce byla
u nás vždy máma, a maminkám se nemá vměšovat do jejich privilegií.
4. Nutil vám svoje vidění, nebo jste si mohl „svobodně" najít svůj vlastní směr?
Jelikož jsem byl delší dobu nejmladší člen rodu, a když to přeženu, tak i sluníčko rodiny, tak jsem si mohl svobody užívat plnými doušky. A tak by to v umělecké rodině mělo i být. Umělci musí svým bohémským životem nabourávat šeď všedního života lidí
a ukazovat jim alternativy, a to čistě z pragmatického důvodu, aby byla zaručena určitá rozmanitost celospolečenských postojů a idejí.
5. Uměl vás pochválit?
Chválu z tátových úst slyším především za úspěchy ve sportu
a v situacích, kdy udělám něco dobře a jinak než ostatní.
6. Kdy jste přišel na to, že se taky chcete umělecky vyjádřit?
Jelikož se rád vyjadřuji ke všemu dění kolem, navíc, když dům byl vždy plný štětců, špachtlí a barev, tak i tahle forma vyjádření sebe sama přišla na řadu velmi brzy.
7. Co se vám opravdu podařilo a sklidil za to od otce pochvalu?
Své úspěchy nerad hodnotím.
Aleš Buzu (1985) udělal z otce dědečka
Vystudoval obor mezinárodní vztahy a následně pokračoval studiem rumunštiny na Filozofické fakultě UK. Během studia se věnoval fotografování. Část své tvorby prezentoval v rámci výstavy ve Francouzském kulturním institutu v Praze. Rád zachycuje nevšední momenty všedního života. Jak on vidí svého slavného a úspěšného otce:
1. Nutil vás otec do tvorby, musel jste se něčemu uměleckému věnovat, ačkoli byste třeba raději hrál fotbal?
Pokud jde o uměleckou tvorbu, otec nám nechával volnou ruku,
ale v jiných oblastech vždy tak benevolentní nebyl. V současné době, vzhledem k mému pracovnímu vytížení, se stalo fotografování příležitostným koníčkem. A pokud jde
o malování, poslední dobou se omezilo na korekci zdí upatlaných od mého dvouletého synka.
2. Líbilo se vám, co otec dělá? Rozuměl jste jeho obrazům?
Malování jsem považoval a stále považuji za povolání jako jakékoliv jiné. Lze jej dělat dobře, nebo špatně. Můj otec ho dle mého názoru dělá dobře, jinak bychom nedělali tento rozhovor :-)
3. Mohly jste mu jako děti práci kritizovat? Jak to snášel?
Hlavním kritikem otcovy tvorby byla, je a vždycky bude maminka.
4. Nutil vám svoje vidění, nebo jste si mohli svobodně najít svůj směr?
Jako každý rodič se mi snažil ukázat správnou cestu, ač jsem mnohdy o její správnosti nebyl přesvědčen. Pokud jde o výchovu, ani jeden z nás to s tím druhým neměl jednoduché.
5. Uměl vás pochválit?
Ano, dokáže člověka velmi dobře motivovat k lepším výkonům.
6. Kdy jste přišel na to, že se taky chcete umělecky vyjádřit?
V každodenním životě je tolik zajímavých, nevšedních, neopakovatelných momentů a právě fotoaparát je nejrychlejším prostředkem k jejich zachycení.
7. Co se vám opravdu podařilo a sklidil jste za to od otce pochvalu?
Poslední dobou sklízím jednoznačně největší pochvalu za to, že jsem mému otci přidělil status dědečka.