Václav Kopta: Lyžák? Pro mě zdroj hanby a ponížení

Jaký je váš vztah k zimním sportům, jste sportovní typ?

Ještě v době natáčení filmu Sněženky a machři byl veskrze záporný. Nikdo z rodiny nelyžoval, ani se u nás nevyskytovalo žádné lyžařské náčiní. Tedy kromě starých Kandahárů, které mi jednou přimrzly k noze. Měl jsem z lyžování spíš strach. Navíc k tomu přispěly ještě ty nešťastné školní zájezdy, které už tehdy znamenaly přehlídku bohatých a chudých rodin. Neměl jsem rád ty nervy – fronty na vleky, pak strach, jak se na něm udržet… Zkrátka, byl to zdroj strašné hanby a ponížení.

Ve filmu jsem tedy nelyžoval já, jezdil za mě kluk ze střediska vrcholového sportu z Vrchlabí. V té době jsem hory rád neměl, a když už, tak v létě. Zimní hory pro mě byly trauma.

Až po čtyřicítce jsem tomu přišel na chuť. Nastoupila totiž vlna takzvaných carvingových lyží, což jsou lyže, které jsou krátké, stabilní, drží stopu, člověk méně padá a získá větší jistotu.

Kromě toho jsem se oženil a moje žena lyžuje velmi dobře, je z rodiny, která trávila hodně času na horách. Postupně jsem tomu propadl a teď mám hory velmi rád, máme své místo v Jizerských horách a čím jsem starší, tím mě to baví víc.

Jak jste se k té roli dostal? Myslela jsem, že právě proto, že se skloubil herecký talent a lyžařská dovednost, ale tak to evidentně nebylo. Vybrali vás na castingu?

Kdeže casting, tehdy jsme ještě ani nevěděli, co to znamená. Po školách chodily asistentky režie a vybíraly vhodné typy. Já jsem byl v prvním ročníku na konzervatoři, pozvali mě jako spoustu ostatních na Barrandov a myslím, že mi pomohlo, že režisér Karel Smyczek se dobře znal s mým otcem. Táta hrál v jeho filmu Holubice a dělal mu pomocného režiséra, byl mezi nimi moc hezký vztah. Kromě toho jsem se jim typově hodil. Tahle shoda okolností mi umožnila ten film natočit.

Sedla vám postava Radka Převrátila, byla vám blízká?

Ne. Vůbec. Nepatřím typově a povahově k Radkům Převrátilům, mám rád spíše uvolněnější, veselejší lidi než tyto zadumané intelektuály. Bral jsem to ale jako roli. Nechci se rouhat – jsem velmi rád, že se ten film natočil a že se na něj tolik generací stále dívá –, ale na druhou stranu věčné připomínání toho blonďatého anorektika mě trošku trápí, protože jsem udělal i spoustu jiné práce. Ale je lepší natočit jeden kultovní film než třicet normalizačních pitomostí, to je pravda.

Máte dvě dcery, předpokládám, že ten film znají, jak se jim v té roli líbíte?

To nevím. Děvčata už jsou ve věku dospívání a myslím, že mají-li volný večer, tak si určitě nepouští Sněženky a machry. Tatínka si užijí dost i jindy, v jiných televizních rolích.

Určitě nejsme rodina, kde by se konaly povinné projekce mých filmů nebo seriálových počinů. My to moc neprožíváme, holky vědí, že to je práce jako každá jiná. Já jsem nadšený, spíš když se na mě jdou podívat do divadla.

Ten film je taková jedna velká studentská jízda. Bylo takové i natáčení?

Bylo. Trochu v nadsázce říkám, že to natáčení byla jen taková přidružená výroba jednoho velkého kontinuálního mejdanu náctiletých klacků, kteří byli pár měsíců bez rodičů, bez dozoru a bez školních povinností. O veselé večírky tam opravdu nebyla nouze. I díky tomu, že tam byla osobnost jako Antonín Duchoslav.

Byl to opravdu jeden velký nekonečný večírek, který měl ovšem i své následky. Řada dětí pak propadla. Michal Suchánek se vrátil o ročník níž, já jsem s odřenýma ušima prolezl díky reparátům. Takže, bylo tam veselo, chvílemi možná až moc.

Kývnul jste na natáčení volného pokračování hned, nebo jste váhal?

Neváhal, z principu to nedělám. To je jako kdyby se kominíkovi naskytla možnost vyčistit někomu komín a on by řekl – no já nevím, musím se rozmyslet, podle toho, jakou budu mít náladu a jestli si třeba nezašpiním štětku.

close zoom_in To nejde. Herec je od toho, aby hrál. Jsem tak vychovaný, že mám-li nabídku, pokud to není úplná stupidita, snažím se najít si na to čas. Navíc jsem byl v situaci, kdy o mě v době před natáčením pokračování Sněženek téměř nikdo nevěděl. Tedy kromě pravidelných návštěvníků divadla Semafor, kde hraji. Mně ten film nesmírně pomohl, protože mě vrátil do povědomí nejen diváků, ale i lidí kolem filmu. Díky tomu jsem se po letech dal zase dohromady s Michalem Suchánkem, který mi nabídl účinkování v pořadu Mistr GS. Kdyby se ten film nenatočil, myslím, že bych dnes nehrál ani v Gymplu, ani v Ulici, ani v několika pražských divadlech. Vím, že řada diváků byla z toho filmu zklamána, protože čekali, že to bude zase velká taškařice, a ejhle, ony se tam řeší problémy.

Když jste se s ostatními herci viděli po tolika letech, sedli jste si všichni zase jako tehdy?

Ale ano. Ne že bychom si stavěli dvojdomky, ale rozumíme si, s někým jsme se občas vídali i před natáčením druhého dílu. Ale okolnosti natáčení druhého dílu byly chvílemi poměrně dramatické, hlavně kolem financování, přetažení předpokládané doby natáčení a tak podobně. Úplně růžové natáčení to tedy nebylo. Přistupovali jsme k tomu už daleko více jako profíci, než že by to bylo navázání na ten večírek z prvního natáčení.

Už od roku 1985 hrajete v Semaforu, to je velmi dlouhá doba, čím vám Semafor tak přirostl k srdci?

Jsem muzikant, vždy jsem inklinoval k pianu, navíc můj otec byl textař, kamarád Jiřího Šlitra a spolupracovník Jiřího Suchého. Dokonce v Semaforu režíroval. Byly to tedy rodinné vazby a moje muzikantská minulost. To mě předurčovalo k tomu, zůstat v hudebním divadle. A tehdy bylo takové divadlo vlastně jen Semafor. Pak byl ještě Karlín, ale ten se specializoval spíše na operetu, a to nikdy nebyl můj šálek čaje. S Jiřím Suchým spolupracujeme dodnes. Kvůli nabídkám i z jiných divadel je ale naše spolupráce již omezenější. Bylo mi padesát a myslím, že člověk by se neměl bránit novým zkušenostem a podnětům. Roky v Semaforu však patří k nejšťastnějším v mém životě.

Jaký styl humoru je vám nejbližší?

Když se chci pobavit a odpočinout si u filmu, pustím si třeba Růžového pantera. Z českých filmů mám rád ty od Jiřího Menzela, třeba Vesničko má středisková. Z knih třeba Tři muže ve člunu nebo Saturnina. Na druhou stranu jsem se ale docela dobře bavil i u pořadu TeleTele. Zkrátka, zachoval jsem si v sobě kousek puberťáka, takže nečekejte, že vám řeknu, že se pobavím jenom nad bonmoty Jana Wericha, to ne. Mám celkem široký záběr, pokud jde o legraci.

Herec musí mít dobrou paměť, jak se učíte texty?

Jsem z generace seriálových herců, což má své velmi tvrdé nároky na paměť. Ale když je člověk pod tlakem termínu a nutnosti, tak se to naučí. Začátky byly kruté, ale dnes už běžně zvládám třeba 13 obrazů, přičemž jeden obraz má tři až čtyři stránky. Jsou na to různé triky a pomůcky. Základ je ale ve znalosti situace, nikoli jednotlivých slovíček. Musíte vědět, co se v tom obraze řeší, kam děj směřuje a je dobré poslouchat partnera. Ale myslím, že mozek je sval, který když se pravidelně trénuje a chodí se s ním do posilovny, tak je ve formě. Problémy s pamětí naštěstí nemám.

Co vám sedí víc, herectví v divadle, filmu, nebo v seriálu? A v čem se to liší?

Jsou to opravdu tři různé typy herectví. Televizní kamera vyžaduje velmi civilní přístup. Člověk nesmí tlačit na pilu, musí hrát uvěřitelně, nepřehánět to s mimikou, musí se ukáznit a počítat s tím, že v momentě, kdy hrajete nějakou emoci, koukáte lidem přímo do talíře. U filmu to zase chce trpělivost. Je to ohromný žrout času, čekáte na mraky, na slunce, až přeletí letadlo a podobně. To je o trpělivosti. Divadelní představení chce cit pro načasování vtipu, míru vkusu, aby humor nebyl, jak říkají herci, jen žraní židle. Každá z těchto hereckých disciplín má svoje. Já jsem nejspokojenější, když se povede vyprodané představení, lidé na konci řvou smíchy a tleskají vestoje, to je velikánská radost.

Stalo se vám v divadle, že jste měl okno a nevěděl jak dál?

Mockrát. Ale mám výhodu, že se v takové situaci velmi rychle zorientuji. To není moje zásluha ale danost, kterou mám od přírody nebo od pána Boha. Mám rád improvizaci a používám ji běžně, nejen z nutnosti. Umím tedy z takových situací vybruslit. Je ale samozřejmě jiné, když hrajete nějakou komedii, nebo když hrajete Cyrana ve verších, z toho vybruslíte hůř.

Poslední dobou také moderujete, co vyžaduje tohle povolání?

Vyžaduje to rychlou hlavu a dokonalou přípravu. Člověk musí něco vědět o lidech, se kterými povede rozhovory. Líbí se mi to a rád bych ještě nějaký pořad moderoval, baví mě to.

Jsou různé styly moderování, máte nějaký vzor nebo styl, který se vám líbí? Jinak moderuje Marek Eben a jinak třeba Jan Kraus.

close zoom_in Podle mě je ideální, vzít si z každého z nich to nejlepší. Oba jmenovaní jsou něčím prvotřídní, Marek Eben v noblese, Jan Kraus v ostrosti jazyka. Zařadil bych mezi ně ještě Libora Boučka, který má tohle všechno a navíc má výbornou jazykovou průpravu. A bez uzardění zařadím mezi moderátorské špičky i Leoše Mareše. Pro mnoho jeho kritiků představuje nějakého magora v kožichu, jak si ho pamatují ze začátku kariéry. Ale on je podle mě skvělý moderátor. Kdyby se mi od každého z těch, co jsem jmenoval, podařilo ukrást trošičku jejich know-how, tak bude výsledkem ideál. Z minulosti také nesmírně obdivuji pořad Hovory H s Miroslavem Horníčkem. To byl mistr v oboru, silná osobnost.

Stalo se vám, že vás lidé při moderování něčím zaskočili? Třeba mlčenlivostí?

Stalo se mi to mockrát. Když jsem moderoval pořad Zpívá celá rodina, na zkouškách byli všichni velmi vtipní, upovídaní, až jsme je museli krotit, aby si to nechali, až se zapnou kamery. Párkrát se pak stalo, že z velmi vtipné a výřečné babičky, která v zákulisí vyprávěla vtipy, jsem naostro nemohl dostat ani slovo. Když na otázku, jestli si vzpomene, jaké byly její začátky, zazní odpověď „ano", je to noční můra všech moderátorů.

Pak musíte vytáhnout veškerý arzenál a z té situace vybruslit tím, že to obrátíte v humor. Tréma je opravdu prevít. Lidem, kteří na to nejsou zvyklí, se začnou klepat ruce a nohy. Moderátor s tím musí počítat.

Jste také textař, dělal jste například texty pro Hanu Hegerovou či Martu Kubišovou. Kolik času vám teď na tuto práci zbývá?

Vzorem je mi můj otec. Já sám to teď dělám jen pokud zbyde čas. Jsem rád, když stačím sem tam napsat nějaký text pro Lucii Bílou nebo Martu Kubišovou, ale jsou to spíš jednotlivosti. Chystáme se také udělat nějaký muzikál, ale to je vše o budoucnosti, nyní se soustředím na herectví.

Denisa Haveldová