„Život se s ní nemazlil. Jako nepřítel totalitního režimu přišla o zaměstnání a své děti mohla živit jen tak, jak jí bylo dovoleno. Přesto dokázala unést a řešit ještě i starosti jiných. Bylo v ní tolik energie a optimismu, že strhávala i nás. Po sametové revoluci, jako pedagog FAMU, i další mladé studenty vedla od pofňukávání k činům," komentoval odchod své spolupracovnice Fenič. Podle něj rozdávala životní optimismus a sílu do poslední chvíle lidem kolem sebe i s diagnózou zákeřné nemoci.

Hynková se narodila 25. května 1947 v Praze. Po revoluci pracovala jako redaktorka České televize, s níž spolupracovala dodnes. Jako režisérka se podílela na dokumentárních cyklech Ženy Charty 77 (2007), Světci a svědci (2007) a Neznámí hrdinové (2008). Dále natočila snímky Pět začátků Jiřího Suchého (2002) a Václav Havel (2003). Výrazný byl její snímek Má vlast, který vznikl v době katastrofálních povodní v srpnu 2002. Film se mnohokrát vysílal u nás i v zahraničí s velkou diváckou odezvou a získal řadu ocenění.

Hynková dramaturgicky zaštítila cykly a pořady společnosti Febio Oko (1992) a Gen (1994). Spolupracovala na dokumentech V žitě (1995), Deník těhotné doby (1998) a Pod prahem (1999). Byla autorkou myšlenky cyklu S návraty dokumentaristů, který v roce 2013 odvysílala Česká televize. Jako pedagožka Katedry dokumentární tvorby na FAMU vychovala několik generací filmařů. Mezi její studenty patřili například Roman Vávra a Marek Najbrt.

„V temných normalizačních časech jsme studovali spíš po hospodách, ale Alena utíkala domů postarat se o děti, a po nocích psala scénáře, aby je uživila. Dřela a smála se. Když jsme se znovu na FAMU setkali se spolužáky Ferem Feničem a Viktorem Polesným jako pedagogové dokumentaristiky, viděla jsem, jak studenti Alenu milují. Když onemocněla neléčitelnou rakovinou slinivky, byla to ona, která nás při návštěvách bavila svými vtipy z šuplíku černého humoru," uvedla režisérka Olga Sommerová.