Naposledy se na filmovém plátně objevila ve Svěrákových Vratných lahvích, hrála ale také v seriálech Hospoda, Četnické humoresky či Kriminálka Anděl.
Nedostudovaná žačka chemicko-technologické fakulty sbírala v roce 1943 potravinové lístky pro lidi v ilegalitě, a skončila proto ve vězení v Drážďanech. Po dvou letech se přesunula do Lipska. Po absolutoriu pražské konzervatoře začínala v Horáckém divadle v Jihlavě, kde se seznámila se svým budoucím manželem, hercem Janem Skopečkem, s nímž zůstala šedesát let. Stála před více než půl stoletím u zrodu Divadla S. K. Neumanna v Libni (dnes Divadla pod Palmovkou) a zůstala mu po celý život věrna.
V Libni vytvořila pod vedením režisérů Jaroslava Dudka, Václava Lohniského a Evžena Sokolovského řadu komediálních i charakterních rolí. Ve filmu se poprvé objevila v roce 1958 ve snímku Vojtěcha Jasného Touha. Má za sebou desítky postav filmových a televizních, mimo jiné v pohádce Ať žijí duchové!, seriálech Byli jednou dva písaři, Druhý dech, Laskavý divák promine či filmu Svědkyně. Hostovala v roli Babičky v inscenaci Lucerna Divadelní společnosti Josefa Dvořáka.
V roce 2003 získala Věra Tichánková Thálii za celoživotní dílo v činohře. Už delší dobu trávila v sanatoriu a prodělala těžký zápal plic.
Režisér Zdeněk Troška: Věra Tichánková měla úžasný anglický humor, který jsme na ní milovali
Paní Tichánková byla osobnost z té staré dobré herecké školy, svým vystupováním to byla dáma. Řadil bych ji do kategorie hereček, jakými byla Zita Kabátová či Jiřina Štěpničková. Byla skromná, každou roli, kterou přijala – byť byla i menší, hrála s mistrovstvím. Měla taky úžasný anglický humor, který jsme na ní milovali. A to i směrem k sobě samé – když třeba na zkoušce podala špatný výkon, sebeironicky to glosovala.
Když jsem jí volal s nabídkou role do Kameňáku, což bylo před deseti lety, už tehdy říkala: „Víte, pomalounku rozvažuju, že už s hraním nadobro skončím." Nicméně ji nakonec vzala, protože tam hrál i její muž Jan Skopeček – ti dva spolu měli mimochodem skvělý vztah. Líbilo se mi na ní, že bere v životě věci, tak jak přicházejí. Když naznala, že už hrát nemůže, protože prostě chřadne věkem, tak to i řekla. To každý nedokáže, to si zaslouží obdiv. Byla to velice rozumná žena, smířená s osudem, který pro ni nebyl vždycky příznivý. Moc mě mrzí, že takoví lidé, jako byla paní Tichánková, odcházejí.