Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zdeněk Smetana: Večerníček má pohladit dítě před spaním

Praha /ROZHOVOR/ - Měli jsme štěstí, že jsme v dětství chodívali spát po Večerníčku s příběhy nezbedných Křemílka a Vochomůrky nebo neposedy Rákosníčka. Podobu jim, stejně jako Štaflíkovi a Špagetkovi nebo Malé čarodějnici, vtiskl výtvarník a režisér Zdeněk Smetana, který právě slaví devadesáté narozeniny. Loni v květnu získal na Mezinárodním festivalu animovaného filmu Anifilm v Třeboni cenu za celoživotní dílo. Letos jeho tvorbu připomíná např. rozsáhlá výstava, nazvaná Večerníček slaví 50 let, ve Valdštejnské jízdárně a Muzeu Kampa v Praze.

27.7.2015 1
SDÍLEJ:

ŽIVOT V POHÁDCE. Večerníček by pro děti měl být clonou mezi životem a krásným sněním, říká jubilant Zdeněk Smetana. Foto: Deník/J. Sýbek

Slavíte úctyhodných devadesát let. Máte dlouhověkost v genech, nebo je to spíš díky životosprávě, spokojenosti a stylu života?

Moji předkové se také dožívali téměř devadesátky, babička, děda nebo moje maminka. Otec ne, ten byl válečným invalidou. Za první války byl v legiích, prodělal francouzský Verdun a odtamtud měl špatné zdraví. Musel tam být tenkrát pořádný blázinec. Jen si vezměte, že jedni vojáci hnali druhé, potom zase ti druzí proti nim, do toho řezala dělostřelba. U Verdunu byla tenkrát jatka. Tatínek se sice odtud dostal, jenže s pocuchanými nervy. Ale jinak moji všichni předkové dost vydrželi a dožili se vysokého věku.

Přitom jsem za války nebyl nijak dobře živený. Tenkrát byly potravinové lístky na deset nebo dokonce jen pět deka masa. Ten jste vystřihl a šel jste si do obchodu pro dva plátky salámu. Možná proto jsem nebyl nikdy tlustý.

A jak se ve vašich letech udržujete v kondici?

Víte, člověka hodně i v tomhle věku udržuje, když je nucený pracovat a musí stále něco dělat. Jestli si lehnete a neděláte nic, tak je s vámi za pár dní konec. Těším se, že můžu chodit ven, i když teď v těch vedrech jsem radši doma v chládku. Že ještě někdy budu fit, abych se sebral a šel někam na výstavu, to už asi ne. Ani výtvarně už prakticky nic nedělám. Poslední věc, kterou jsem připravil, je kniha Přísloví, jichž jsem namaloval asi sto dvacet a stále čekám, jestli ji někdo vydá. Jak říkám, k lepšímu už jít nemůžu, protože to nejde, ale to horší stále ještě trošku oddaluji kousek dál ode mě.

K těm horším momentům, které jste zažil, patřila i válka, od jejíhož konce letos uplynulo 70 let. Vzpomínáte si, jak prožíval květen 1945 devatenáctiletý mladík?

Když se blížil konec války, můj tatínek byl zrovna na zotavené ve Lnářském Málkově u Blatné, odkud pocházel. Vyprávěl mi, jak tam přišla americká armáda. Když se zabydlovali v chalupách, kde přespí, chtěli hlavně koupelny. Jenže ty tehdy ve vesnici nebyly. Vždycky to ale místní nějak udělali a vojáka pak třeba polévali vodou ze studny, aby se osvěžil.

Já jsem konec války prožíval v Praze. Při povstání se v práci zavřelo a my se vydali domů a do ulic. S několika dalšími kluky jsme vyrazili na Vinohrady. Z Hlavní pošty zrovna vycházelo asi pět starších vojáků, byli to už dědové, jakýsi poslední kanonenfutter. Řekli jsme si, že je přepadneme a odzbrojíme. Tak jsme je zastavili, vzali jim pušky a bodla a zase je pustili. Tenkrát právě probíhala akce u rozhlasu, který svolával lidi na pomoc, protože se Němci nechtěli vzdát. Vydali jsme se tedy k rozhlasu, každý z nás přitom držel flintu jako hajný. Říkáme jim tam: Přišli jsme vám na pomoc! A oni na to: Dejte sem ty flinty a jděte domů! My jsme s puškami samozřejmě neuměli vůbec zacházet.

Vydali jsme se pak do Panské ulice, kde sídlila redakce nacistických novin Der Neue Tag. Byla tam později redakce Mladé fronty. Měli jsme to tam držet a ze širší skupiny lidí, co jsme se účastnili, pak po našem odchodu vznikla revoluční garda. Ozbrojený byl ale jen náš vedoucí, který měl ruční granát. Šli jsme tedy koncem války dobývat redakci Der Neue Tag, na čemž ale nebylo nic hrdinského, co by mnozí chtěli slyšet.

Pokračujte, prosím, jak jste dobývali redakci.

Nás několik kluků prostě vešlo do budovy, kde už tehdy nikdo nebyl. Po střechách okolních domů ale stále ještě běhali esesáci a my nevěděli, jestli nás třeba nakonec nezabijí. Jenže ti už toho tenkrát měli dost a koukali radši zmizet. V budově jsme objevili hasicí přístroje, takové malé minimaxy, které se můžou zapnout jen na chvíli, a ty jsme pak s sebou nosili jako zbraně. V Panské jsme hlídali asi dva dni, než přišla Rudá armáda. Němci pak odevšad utekli a ulici přišli osvobozovat lidi, kteří byli celou válku doma. Vzpomínám si, co jsem prožíval, když jsem šel v noci místy, kde byl nepřítel. Dostali jsme se k nádraží, kde za plotem postříleli naše české nádražáky. Poprvé v životě jsem tenkrát viděl mrtvé, překračoval jsem jejich těla, což byl hodně špatný zážitek.

Do Panské ulice tenkrát přišel důstojník, který měl celou válku doma ve skříni schovanou vojenskou uniformu. Tu si na sebe oblékl, a že prý budeme cvičit nástup a vpravo v bok. Koukali jsme na něj jako na blázna, co to dělá. Tak nás těmi povely otravoval, že jsme šli radši odtud. To víte, moje děvče bylo tenkrát nešťastné, co prý je se mnou, když jsem byl několik dní pryč. Rodiče se také strachovali, maminka vzdychala: „Náš kluk pitomá, kam jde, vždyť přece neumí válčit." Skončilo to tedy tenkrát se mnou celkem neslavně a nehrdinsky. A bylo po válce.

Jakmile válka a okupace skončila, neměl jste chuť začít kreslit do novin a časopisů?

Kdepak. Protože za války byly vysoké školy zavřené, hned jsem oběhl školy, abych zjistil, která se mi bude hodit a bude pro mě ta nejlepší. Přihlásil jsem se na profesuru výtvarné výchovy, kde učili výborní kantoři, například Cyril Bouda. Měli jsme rozmanité předměty z různých oborů. Ale když už jsem měl studium zažité a začalo se mi ve škole líbit, přišlo z ministerstva nařízení, že předmět výtvarná výchova bude spojen s deskriptivní geometrií, a tím pro mě studium končilo. S mým vztahem k deskriptivní geometrii jsem totiž jenom kantory rozčiloval. Naštěstí se hned v roce 1945 otevíral Kreslený film, studium Bratři v triku, a tak jsem šel hned tam.

Měl jste štěstí, že jste se brzo dostal k profesi, kterou jste úspěšně vykonával celý život a která vám přinášela radost a ocenění.

Byl jsem tenkrát už docela připravený, co se týká kresby, protože celou válku jsem chodil k jednomu malíři. Už na reálce jsme měli skvělého kantora, který si z lidí, o nichž si myslel, že jsou talentovaní, udělal partičku. Byl v ní například sochař Olbram Zoubek, pozdější výborný autor plakátů Břetislav Šebek, Miloš Ditrich, který dělal scény v Národním divadle, nebo malíř Dimitrij Kadrnožka. Byli jsme tedy vybaveni a já šel do Kresleného filmu, který po válce začínal a který zaštiťoval Jiří Trnka. Ten potom odešel do Loutkového filmu, protože měl loutky radši. V Kresleném filmu se střídali různí výtvarníci, například Kamil Lhoták, byl tam také režisér Eduard Hofman, skvělý člověk, který později dělal ředitele a dovedl opravdu všechno zařídit a vyřídit. Vzpomínám si na naši výbornou spolupráci.

Ve studiu Kresleného filmu jsem tedy zůstal a začínal od píky. Nejdříve jsem koloroval. Jenže jsem mírně barvoslepý, koloroval jsem jinou barvu, než jsem měl, a tak mi říkali: „Tebe tady nechceme, ty budeš konturovat." Tak jsem dělal perem na celofán konturu panáků. Jenže tam byla děvčata s úplně geniální linkou, kdežto já měl spíš takovou uměleckou. Tak mi řekli, že půjdu fázovat. To jsem se tenkrát učil u Borise Masníka, hluchoněmého kluka, který všecko uměl perfektně. Nic neslyšel, zato dělal různé legrace a školil mě tak v kresleném filmu. Vzpomínám si, jak mě třeba nutil dát hlavu mezi dvě zrcátka, že tam pak zůstane obraz napořád.

Později jsem už i kreslené filmy animoval a režíroval. Zpočátku jsem dělal filmy festivalové, které byly v té době velice moderní. Štvalo mě, že tady vyráběli filmy, třeba jak si kachničky dělají větrolamy. Šlo o inspirace ruskými hloupostmi, a já už měl několik úplně moderních filmů, které dostávaly ceny na mezinárodních festivalech. Jenže co to bylo platné, že je znal celý svět, když doma je nebylo kde hrát, takže je lidé neviděli. Proto jsem opravdu rád přijal nabídku na Večerníčky. Říkal jsem si, že to, co udělám, půjde mezi lidi, a byl jsem spokojený. Celkem jsem udělal asi 400 filmů. Na Večerníčkách se podílela krásná sehraná skupina. To už jsem pracoval doma v ateliéru, vždy pro mě přijeli a odvezli mě do studia na Barrandov. Měl jsem dokonalou paní produkční, která mi vždy večer předem volala a upozornila, že v půl deváté pro mě přijede řidič, v devět hodin mám na Barrandově střižnu, v půl desáté mi tam přijde ten a ten, a já už připravoval pro lidi práci. Takhle to běhalo, a dobře běhalo hodně let.

Večerníčky, které jste tvořili, byly a zůstávají vlídným světem pro děti i dospělé, na rozdíl od jiných televizních pořadů.

Víte, my jsme byla generace, která vyrostla po válce, a byli jsme rádi, že je kolem nás najednou skutečně vlídný svět. Spolupracoval jsem se spisovatelem Václavem Čtvrtkem, který do příběhů vnesl literární vlídnost, a já k ní jako výtvarník také inklinoval. Nechtěl jsem dělat nějaké krváky, těch bylo za války dost. Chtěli jsme podobně naladit i děti, aby získaly citové zázemí. Když pak přišli k moci komunisté, tím víc jsme se snažili, abychom dětem ukázali určité hodnoty. Nešlo o hodnoty, které se veřejně proklamovaly, ale o ty, které jsou cítit a lidé po nich touží. Dělali jsme filmy, které se kupodivu dobře prodávaly do světa. Tyhle filmy přinášely valuty, takže všechno bylo v pořádku. Tenkrát byla doba, kdy se nemohlo svobodně jezdit do zahraničí, a pro cesty na západ jste potřeboval bůhví co. Já ale normálně jezdil, protože jsem směl. Řekli mi: „Jestli chceš, pojedeš do Říma a budeš tam dělat film." Malou čarodějnici jsem pak dělal ve Stuttgartu, takže jsem zase směl jezdit do Německa. Byl to tenkrát velký úkol, jednalo se o námět Otfrieda Preusslera. Jezdil jsem ho navštěvovat, měl u Mnichova krásný dům se zahradou. Když jsme se spolu prvně setkali, zjistil jsem, že mluví česky stejně jako já. Pocházel totiž z Liberce. Pak jsme šli za ředitelem německé televize, a ten také mluvil česky jako já. Tedy spíš moravsky, protože byl z Brna. Takže platí, že Čech všude nějakého bratra má.

Výbornou spolupráci jste měl se spisovatelem Václavem Čtvrtkem, ačkoliv jste se osobně moc často nepotkávali.

Viděli jsme se opravdu pouze několikrát, jen když nás dali spolu dohromady před přebíráním nějaké ceny. A to jsem mu pak s úctou říkal: „Pane Čtvrtku, vy to tak hezky píšete, mně se to dobře kreslí." A pan Čtvrtek mi zase povídá: „Pane Smetano, vy to tak dobře děláte, že z toho mám radost." Tak jsme si poplácali záda a slibovali si, že se musíme sejít někdy na decinku vína a popovídáme si. Už k tomu ale bohužel nikdy nedošlo. To tak v životě bývá - lidé si slibují, že se uvidí, a pak nic.

Dalším štěstím pro Večerníčky byla spolupráce s Jaroslavem Celbou, který je autorem hudby např. k vašemu Křemílkovi a Vochomůrkovi nebo k Makové panence. Málokdo přitom ví, že byl v 50. letech zavřený v politickém procesu.

O jeho životě vyšla loni knížka nazvaná Jaroslav Celba: Melodie, které zná každý. Napsal ji lékař Jan Bělobrádek z Náchoda, mimochodem bratr předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka. Jaroslav Celba byl amatérským muzikantem s velikým citem pro jazz. V době, kdy jazz panoval, hrával také po kavárnách. Seznámili jsme se na Žižkově, kde jsme tenkrát bydleli. Žili jsme v jednom činžáku s rodinou, jejichž syn byl angažován ve Vídeňské státní opeře. Jezdil domů na návštěvy, samozřejmě vždy o Vánocích nebo na rodinné oslavy. A když se něco oslavovalo, tak byl u nás v domě den otevřených dveří a z jednoho bytu jsme běhali do druhého. Vzpomínám si na situaci, kdy jsem Jaroslava Celbu viděl a slyšel poprvé. Urostlý pěvec Jaroslav Štajnc si dal na záda svého tatínka, který byl naopak drobný, ten hrál na housle, pěvec hlasitě zpíval a Celba k tomu hrál na piano. Tehdy jsem si říkal: „Hergot, jak ten se dovede okamžitě přizpůsobit a z humorné situace vytěží co nejvíc, a navíc je to ještě harmonické!" Vždycky jsem mu pak říkal, že k filmu musím mít melodii, ale on na to, že to je takové naivní. Řekl jsem si tenkrát, že by mi mohl udělat film.

Začali jsme takovými filmy, jako byla Jediná radost. Byl to snímek proti kouření, ale nezněl nijak didakticky, naopak jsem téma pojal obráceně a říkal: Kuřáci, kuřte, budete to mít aspoň dřív odbyté. Film namluvil člověk, který si říkal Smutný muž, toho už lidé dnes nebudou znát. Mluvil tak pomalu. A pro tenhle první film už dělal Jaroslav Celba muziku. Pak dělal muziku k dalším filmům, které šly do zahraničí, a to už jsem si ho u sebe držel. Někdy mi ale muziku dělal také Václav Zahradník, který byl šéfdirigent televizního orchestru a velký machr. Rád bych ještě zmínil, že k Rákosníčkovi moc hezky dělal scénáře spisovatel Jaromír Kincl, který měl cit pro film, a také s ním jsme si dobře rozuměli. A vynikající samozřejmě byla paní Jiřina Bohdalová, která postavy namluvila a měla ohromný čuch, jak na to. Opravdu rád vzpomínám na všechny ty, s kterými jsme tenkrát Večerníčky dělali.

Všichni známe vaše postavičky, jak jste Křemílky a Vochomůrky, malé čarodějnice a Rákosníčky namaloval. Na začátku jste je ale mohl vidět jinak. Vyloupli se najednou, nebo se jejich konečná podoba během tvorby měnila?

V principu každý panák vypadal od prvního okamžiku tak, jako už pak pořád. Samozřejmě, když přišel do mlýna, kde se dělalo tisíc pět set panáků do jednoho filmu, každý třeba dostal trošku jiné kalhoty, ale to jsou nenápadné rozdíly. Myslím, že mezi původní a pozdější konečnou podobou nebyl velký rozdíl. Měl jsem jenom problém po Křemílkovi namalovat Rákosníčka, protože téma bylo podobné. Křemílek s Vochomůrkou žili v lese, Rákosníček zase v rybníku. První dvojice byla poměrně realistická, ale Rákosníček musel být jiný, protože je přece napůl vodník, napůl myš a všechno možné, co jen může žít ve vodě. Hlavně se mi ale na Rákosníčkovi líbilo, že je typicky klukovský, že všemu jako kluk rozumí a všechno chce udělat. Tak to ale ve skutečnosti není, protože příroda je trošku jiná, a i proto jsem dělal Rákosníčka rád.

Čím to je, že vaše postavičky stále dokážou pohladit děti i po tolika letech?

Vždycky jsem inklinoval k idyličnosti. Nechtěl jsem dělat filmy pro děti, jako se bohužel často dělaly později, tedy filmy, které nepohladí. Mám za to, že Večerníček má večer opravdu pohladit, protože všichni rodiče nejsou takoví, jako bývali ti moji. Večer si se mnou někdo lehl, a buď mi četl, nebo vyprávěl, a jednalo se o báječné uzavření dne. Bydleli jsme společně s tátou, mámou, dědou a babičkou pohromadě v jednom pražském bytě, takže vždycky měl někdo večer čas se mi věnovat. Zjistil jsem pak u dalších generací, že rodiče, neříkám ale, že to platí u všech, už na děti ten čas večer nemají. Doba je ale taková a vytížení lidí je od slunka do slunka. Právě tím spíš jsem si říkal, že Večerníček má opravdu pohladit dítě, než jde spát. Aby byl clonou mezi denním životem a krásným spaním.

Letos vaše postavičky pro děti připomíná v pražské Valdštejnské jízdárně i v Muzeu Kampa letní výstava nazvaná Večerníček slaví 50 let, loni jste měl v Muzeu Kampa i samostatnou výstavu.

U Medy Mládkové loni byla krásná výstava v krásném prostředí. Moc se mi tam líbilo. Navíc tam bylo při zahájení hodně malých dětí, tak to byla nádhera. Pak jsem měl výstavu ještě v Dejvicích ve Skleněném paláci, kde je řada obrovských skleněných výloh. Vystavili tam moje věci a lidé, kteří šli kolem po chodníku, si je prohlédli a ani nemuseli chodit dovnitř. Bylo fajn, že tuhle výstavu tak viděla spousta lidí.

Pod dalším vaším Večerníčkem Štaflík a Špagetka, který se měl původně jmenovat Psí život, je podepsána Alena Munková, která měla také pohnutý osud.

Námět napsala společně s manželem Jiřím Munkem. Alena Munková přežila koncentrační tábor, kam přišla jako velmi mladá, ale nějak se z toho psychicky dostala. Byla sportovně založená, ráda chodila na tenis. Protože jsem psal scénáře rukou, otravovala mě a říkala, že jí je musím dávat psané na stroji. Já jí ale říkal: „Hele, já nemám v popisu práce, abych uměl psát na stroji, ty ale jako dramaturgyně bys měla umět číst." Takové byly naše šarvátky, ale jako dramaturgyně byla moc dobrá. Její manžel Jiří byl architekt, který stavěl velké samoobsluhy, jednu postavil také v Blatné, kam jsem jezdil jako kluk na prázdniny.

Na vaše oblíbené Prácheňsko jste rád jezdil s dětmi i vnuky, které provázejí vaše postavičky od malička. Pro autora Večerníčků je asi určitě výhodou, když má děti, které s ním vyrůstají, že?

Samozřejmě, že to je obrovská výhoda. Měl jsem děti pořád kolem sebe. Když jsem začal dělat Večerníčky, tak moje dcera Věra se mnou vždycky seděla v ateliéru, lezla mi po stole a čmárala mi do toho. Po deseti letech jsem měl druhou dceru Petru, která mi zase lezla po stole, když jsem pracoval. A po dalších letech jsem měl prvního vnuka a pak asi za tři roky druhého. Všichni se soustřeďovali u mě v ateliéru, já byl pořád s nimi a už jsem byl sám infantilní jako dítě. A když zrovna děti nebo vnuci neměli čas, tak jsem měl na stole aspoň psa. Psi jsou totiž roztomilí a já se pak při malování Štaflíka a Špagetky cítil trochu lepší. Teď má s oběma psy vyjít komiks, ale všechno trvá dneska tak dlouho.

Už víc než rok mi také říkají, že obarví první díly Křemílka a Vochomůrky, které byly černobílé. Mně by to nevadilo. Nechci je nijak strašit, myslím, že obarvení sice bude pěkné, ale nebude už asi podle mého gusta. Protože já jsem tenkrát výtvarnou stránku dělal černobíle, což je úplně jiný druh projevu. A teď najednou mají do černobílé verze naplácat barvu. No nevím, ale třeba to bude dobré. Pro mě má stále černobílá určité kouzlo. Stejně jako některé fotky. Když je černobílá fotka dobře udělaná, tak je to krása.

Krásné jsou i vaše vzpomínky na dětství, které jste v létě prožíval na Prácheňsku.

Můj tatínek se narodil v Lnářském Málkově u Blatné, kam jsem pak rád jezdíval na prázdniny k tetě. Chodíval jsem pást krávy a to byly tenkrát opravdu nejkrásnější chvíle mého života. Chtěl jsem si svůj život zařídit tak, abych mohl jenom pást krávy a nemusel dělat už nic jiného. Byla tam nádherná krajina, vzpomínám na pastviny, které volně svažovaly do rybníka. Je tam mírný kopeček, na něm pár stromků. Zdejší typická krajina, která mi lahodí, je taková přívětivá. Vy u těch krav sedíte a koukáte na ně, akorát když vám nějaká uteče do škody, tak musíte za ní, aby vás sedlák nezmlátil. Tatínek měl jednoho příbuzného, který bydlel v Hydčicích u Práchně, kde jsou vápenky. Když jsem byl u něj, chodili jsme odtamtud pěšky na Prácheň, kde byla slavná pouť. Stejně tak nádherné je celé Pootaví, to je paráda. Řeknu vám, že zdejší kraj je nejhezčí na světě. A že jsem sjel všechno možné. Krásné jsou třeba švýcarské Alpy, Kanada je krásná i některé kousky Ameriky. Ale marná věc, Lažany a Málkov, to je něco…

Zdeněk Smetana
- Narozen26. července 1925, Praha.
- Český animátor, scenárista a výtvarník. Pracoval ve studiu Bratři v triku a později byl režisérem v Krátkém filmu Praha.
- Získal přes padesát ocenění na českých i zahraničních filmových přehlídkách a festivalech, mezi nimi byl i Lev sv. Marka, Zlatý medvěd, Cena londýnské akademie za nejlepší film roku.
- Za svůj život vytvořil mnoho postaviček a podílel se na animaci oblíbených českých večerníčků. Mezi nejznámější z nich patří Pohádky z mechu a kapradí (Křemílek a Vochomůrka), Rákosníček, Štaflík a Špagetka a Malá čarodějnice, Radovanovy radovánky.
- Ilustroval také několik knih pro děti.
- Během slavnostního zahájení Anifilmu 2014 získal cenu za celoživotní dílo.

Autor: Radek Gális

27.7.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

SERVIS

Gastronomie - Gastronomie Cukrář, moučníkář 12 200 Kč Výrobci cukrovinek Dělník potravinářské výroby tyčinek. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Nepřetržitý provoz, úvazek: . Mzda min. 12200 kč, mzda max. 17000 kč. Volných pracovních míst: 4. Poznámka: Jedná se o práci na výrobní lince v nepřetržitém provozu. , , Omezená možnost ubytování zaměstnanců., , Nabízíme: stravenky, možnost nákupu surovin za zvýhodněných podmínek.. Pracoviště: Ekofrukt slaný, spol. s r.o., Trojanova, č.p. 1566, 274 01 Slaný 1. Informace: Miroslava Marušáková, +420 602 714 867. Výroba - Výroba Zámečníci strojů 18 000 Kč Zámečníci strojů Zámečníci. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Třísměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 18000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: Důlní závod 2, lokality ČSM Sever, Požadavky:, -vyučení v oboru technického zaměření (vhodné i pro absolventy), -zdravotí způsobilost, -vazačský a jeřábnický průkaz výhodou (možnost proškolení), -pracovitost, spolehlivost, , Způsob kontaktu: , - osobně (Po-Pá; 7:00-15:00) Ostrava - Hrabůvka Hasičská 545 , - telefonicky (Po-Pá; 7:00-15:00), - emailem. Pracoviště: Vojmar s.r.o. - areály okd, . Informace: Kamil Kleprlík, +420 732 535 555,733 535 263. Zdravotnictví - Zdravotnictví Sanitář, sanitářka, zdravotnický 16 000 Kč Sanitáři Sanitář/-ka pro laboratoř - transport vzorků. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 16000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Přijmeme Dělníka ve zdravotnictví do nemocnice Jičín, , Písemné žádosti s profesním životopisem posílejte na personální oddělení Oblastní nemocnice Jičín a.s., se sídlem Bolzanova 512, 506 01 Jičín, nebo email: personal@nemjc.cz , , Požadavky:, - zdravotní způsobilost k transportu biologického materiálu po areálu nemocnice,, - svědomitost,, - bezúhonnost., , Nabízíme: , - adekvátní pracovní a platové podmínky,, - pracovní poměr na dobu určitou s možností prodloužení na dobu neurčitou,, - týden dovolené navíc,, - výhodné benefitní tarify pro zaměstnance a jejich rodinné příslušníky,, - benefity na sport a kulturu,, - dotované stravování,, - možnost mimořádných výkonnostních odměn., , Místo výkonu práce: celý areál nemocnice Jičín, ranní směna ve všední dny, , NÁSTUP IHNED. Pracoviště: Oblastní nemocnice jičín a.s. - sídlo, Bolzanova, č.p. 512, 506 01 Jičín 1. Informace: Lenka Vyčítalová, +420 493 582 227. Stavebnictví - Stavebnictví Zedník 22 000 Kč Zedníci, kamnáři, dlaždiči a montéři suchých staveb Zedník. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 22000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Místo výkonu práce: montáže po celé ČR, Nástup možný ihned., NÁPLŇ PRÁCE: drobné stavební práce, POŽADAVKY: vyučení nebo praxe, ŘP sk. B výhodou, , Doprava z místa bydliště zajištěna. , První kontakt učiňte prosím na výše uvedeném telefonním čísle.. Pracoviště: Martin šustr, Na Větrníku, č.p. 1208, 537 05 Chrudim 5. Informace: Martin Šustr, +420 733 745 714.

Britská premiérka Theresa Mayová
AKTUALIZOVÁNO
14

Odvrácení debaklu. Mayová odložila hlasování o brexitu v britském parlamentu

Europoslanec Jan Zahradil.
21

Lídr ODS do evropských voleb? Žádné překvapení, vybrán byl Jan Zahradil

AKTUALIZOVÁNO

Protesty žlutých vest drtí francouzskou ekonomiku. Macron slíbil občanům změny

Francouzský prezident Emmanuel Macron se v pondělí setkal se zákonodárci, zástupci odborů a zaměstnavatelů. Večer promluvil v televizi k národu a vyzval ho ke klidu. Hněv občanů však označil za oprávněný a slíbil jim zvýšení mezd a daňové úlevy.

Ministři EU podpořili nový režim sankcí při porušování lidských práv

Ministři zahraničních věcí Evropské unie vyjádřili na své pondělní schůzce v Bruselu politický souhlas s nizozemským návrhem na zavedení nového režimu sankcí. Ten se má zaměřit na osoby obviněné z porušování lidských práv na celém světě. Informovalo o tom rádio RFE/RL.

Českem se šíří podvodný e-mail. Nic neplaťte, varuje firma

Pozor na podvodný e-mail s upomínkou, varuje společnost C.S.Cargo. Nikomu žádné peníze neplaťte a přílohu vloženou do zprávy rozhodně neotvírejte, pokračuje její marketingový ředitel Aziz Jahić. Jde totiž podle něj o phishingový útok. Neznámí podvodníci prý jen zneužili jméno firmy. Vedení společnosti už situaci řeší.

Bez čtverného skoku se na špici nedostanete, říká Sabovčík. Skočil ho jako první

Dvakrát bral zlato na evropském šampionátu a z olympiády v Sarajevu v roce 1984 si odvezl bronz. Dnes je krasobruslaři Jozefu Sabovčíkovi pětapadesát a s ledem se loučí. Příští rok vyjede naposled. V Ostravě a Bratislavě předvede v listopadu rozlučkovou show Fire on Ice.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT