Čím jsou pro vás Velikonoce, které v těchto dnech zrovna prožíváme?
Velikonoce jsou především svátky naděje, na nich stojí veškerá víra a křesťanství. Mají přesah, protože zmrtvýchvstání Krista dává naději, že věci nakonec pro člověka dopadnou dobře.  Víra mi pomáhá žít a nedovedu si bez ní život představit. Dává životu smysl, takže víte, co platí a co neplatí. Nedovedu si představit, že bych nebyl věřící. A dost obdivuji lidi, kteří můžou bez víry žít. Z ničeho je neviním, naopak říkám, že nevěřící jsou stejně hodnotní jako věřící. Pro mě je ale víra existenciální otázka, otázka bytí. Také o tom ve svých knihách píšu.     

Věřil jste v Boha už jako dítě, či jste se k víře dostával později?
Jsem věřící odmalička. K víře mě vedli rodiče, hlavně maminka. Tatínek byl spíš takový skeptik, protože prožil první světovou válku. Ale maminka byla krásně pobožná. Ráda zpívala mariánské písničky, chodíval jsem s ní na roráty. Byly to krásné časy.  

Krásné časy jste prožíval v Kolodějích, kde jste jako kluk žil a jimž, stejně jako jižním Čechám, zůstáváte celý život věrný.
Jakkoliv jsem kovaný Jihočech, jehož rodokmen sahá až do 16. století, Koloděje z téhle krajiny zaujímají v mém srdci zvláštní místo a ční v něm jako obelisk. Tam jsem totiž až do roku 1938, kdy mi bylo devět let, prožil nádherné dětství.  To je vždy velký dar, takže čerpat z něho posilu může člověk celý život. Proto se tam, do téhle mé Mekky, každoročně vracím aspoň na pár hodin. Vždy jsem  tou starou vsí a jejím odérem jaksi zasažen. Nic se tam téměř nezměnilo, snad jen Pravdův mlýn zmizel a nahoře na kopci vyrostlo pár nových rodinných domků. Čas jako by se tam zastavil, a o to raději se tam vracím.

Milované Koloděje byly později  inspirací i pro vaše psaní, že?
Do Koloděj jsem jakoby z vděku zasadil můj první román Dům mezi větrem a řekou, byť v něm Koloděje nejsou jmenovány a také celý děj je vyfabulován.  Koloděje jsou také svázány s mými deníky, které vyšly už ve dvou knihách pod názvem Kruhy po očima. Začal jsem je psát právě tam jako dítě z otcova podnětu a píšu je dodnes. Myslím, že deníky jsou vždy tou nejlepší průpravou pro psaní vůbec, a to i s těmi proměnlivými vzory, z nichž si trvalé místo v mém srdci dodnes udrželi takoví autoři, jako byl náš Jan Čep, Jaroslav Durych, Karel Čapek, Jakub Deml či Egon Hostovský, z cizích autorů Thomas Mann, Graham Green, Hermann Broch či William Faulkner.  

Z místa nádherného dětství jste se pak stěhovali do nového domova těsně před válkou.
Z Koloděj, když šel otec do penze, jsme se odstěhovali do Kamenného Újezda, kam se rodiče vlastně vraceli domů. Tady jsem už prožil válku, protektorát a vše, co po válce následovalo.  A protože jsem také vše prožíval velice intenzivně, nutně se to promítlo později do mých povídkových či románových příběhů, podtextově unášených vírou a nadějí, které pomáhaly bez výjimek a selhání všechno prožít.

Považoval jste se i kvůli tomu při psaní za křesťanského autora?    
Ano, jsem věřící, ale rozhodně se necítím být takzvaně katolickým spisovatelem, jak si autorskou obec kdysi rozškatulkovala literární kritika. Tomu se bránil už Graham Green, když říkal: „Jsem spisovatel, který je shodou okolností katolík, toť vše.“  Ostatní je už jen věcí metafyziky. Tu nelze ze sebe vytěsnit a při psaní na ni zapomenout, protože ta člověka tak říkajíc udělala.

I když jste psal už od mládí, první kniha vám vyšla až coby zralému muži. Poprvé jste publikoval v českobudějovickém nakladatelství Růže koncem pohnutých šedesátých let.  
Pokud jde o Růži, tam jsem vydal svou první knihu povídek Stín blaženosti v roce 1969. To už mi bylo čtyřicet let a normalizační dozor ještě nebyl zcela zajetý. Pak následovalo několik dalších titulů v nakladatelství Vyšehrad, v mém případě díky tomu, že šlo o nakladatelství lidové strany, u níž jsem byl po vyhazovu z Růže zaměstnán.  O tom, jak můj a nejen můj, literární a nejen literární život probíhal, píšu dost obšírně v knížce Časy a nečasy z roku 2005. Patřil jsem prostě k autorům tzv. šedé zóny, k těm, co občas směli publikovat, občas byli zakázáni, záleželo na tom, jak se právě režim cítil silný nebo oslabený. Psát apriori s autocenzurou se proto nevyplácelo. Z proudu svobodného psaní buď bylo to či ono vydavatelné, anebo se holt muselo čekat, až režim vydechl naposled.

Být spisovatelem za tzv. normalizace nebylo asi tak snadné, jako je psát knihy v současnosti.   
Všichni jsme byli pod dohledem. A cenzura knih byla obzvlášť pečlivá, zvlášť když i estébáci zjistili, jakou fintou mohou knihy projít jejím sítem, tedy pomocí metafory či jinotaje, a bděli. Takže i závěr jednoho mého výslechu zněl: „Jestli nepřestanete s těmi jinotaji, rozejdeme se příště už jinak.“ Ostatně už od roku 1970 věděli, kdo jde kdo.  Když pak v roce 1992 byly v novinách zveřejněny estébácké „Seznamy osob doporučených do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice“, tedy těch, kteří by v případě vyhrocené politické situace měli být likvidováni, objevil jsem tam i své jméno. Naštěstí se dějiny ubíraly jiným směrem.

Z českých knihoven byla v uplynulých desetiletích vyřazována díla význačných autorů, kteří se znelíbili komunistickému režimu. Zákaz vydávání knih ve vlasti čekal i toho, kdo podepsal Chartu 77, petici kritizující porušování lidských práv v Československu.
Chartu 77 jsem nepodepsal. Byly tu mé děti a už kvůli nim jsem v sobě nenašel tolik odvahy. Vlastně ani nevím, zda se tu ve městě někdo takhle vydal napospas všemu, především osamocení, které by ho čekalo.  Ale svým způsobem byl perzekvován kdekdo. Z okruhu mých přátel třeba ti, kteří nesměli vykonávat práce, které vykonávat měli a chtěli. Někteří byli vypuzeni do fabrik za to, že neodvolali to, co se po nich žádalo. Třeba jako můj přítel Robert Sak, historik a někdejší šéfredaktor nakladatelství Růže, který strávil celých dvacet let v trojsměnném provozu Škodovky.

Co vám dalo psaní a život v časech, které jste jako spisovatel prožíval? Nelitujete něčeho?
Psaní mi dalo takřka vše. A pravda, již jsem vyznával, mě tím víc opojovala, čím tvrdší byly tlaky zvenčí.  Psaní je současně slastný i mučivý proces, takže se člověk občas může cítit tak trochu jako sebetrápivý masochista. Ale ta úleva potom! Nelituji ničeho, ani ničeho z toho špatného, čím se musí někdy člověk tvrdě prokousat. Pro poučení ani nic lepšího neexistuje. Je jen škoda, že zkušenosti jsou nepřenosné, proto i dnešnímu mládí raďme, jen když jsme o radu tázáni. Každá generace si beztak musí nějak to své na vlastní pěst odžít. Proto je lidstvo nepoučitelné. Raďte třeba lidem na vrcholu sil, aby tolik nespěchali a úspěch a peníze nepovažovali za metu všech životních met.  Ale to vlastně není nic nového pod sluncem, vzpomenu-li, co už v třicátých letech minulého století napsal G. K. Chesterton: „Moderní svět je plný křesťanských ctností, které zešílely, protože byly od sebe odloučeny a těkají osamoceny.“

Jak se naplňují vaše představy, které jste si o stáří před několika desetiletími zachycoval v denících? Máte teď víc času a chuti ke psaní?
Stáří se k lidem chová většinou jako počasí. Někdy je dobře fyzicky i duševně, někdy naopak. Přesto jsem ještě nedávno dopsal třetí knihu Kruhů pod očima.  Nicméně se už cítím být spíš spisovatelem virtuálním než faktickým, byť mám za sebou dvacítku knižních titulů a několik významných ocenění. Je zkrátka třeba i pokorně zmlknout. I to patří ke stáří.  Jak říkal Goethe: „Stárnout není umění, ale umění je to vydržet.“ A to podepisuju.           

Kdo je… Věroslav Mertl

Narodil se  30. března 1929 v Chrášťanech u Týna nad Vltavou, otec byl četnickým strážmistrem. Do roku 1938 žila rodina v Kolodějích nad Lužnicí, poté v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Za války byl totálně nasazen.  Vystudoval Obchodní akademii v Českých Budějovicích, kde pak dlouho pracoval jako úředník, a v období 1971 – 1991 působil jako tajemník OV ČSL.  Předtím byl v letech 1968 až 1970 redaktorem českobudějovického nakladatelství Růže a jeho literárního měsíčníku Arch, brzo  zakázaného. Je autorem dvou desítek knih, např.  Stín blaženosti, Nám po tomto putování, Dům mezi větrem a řekou, Mlčení věžních hodin, Křížová cesta, Kruhy pod očima, Přemítání o věcech vezdejších, Tiché zahrady, Časy a nečasy.  V roce 1979 obdržel Zahraniční cenu polského nakladatelství PAX, v roce  2001 dostal Státní cenu za literaturu za román Hřbitov snů a za esejistickou tvorbu z 90. let.  Žije v Českých Budějovicích.