Začala jsem trošku ze široka: otázka je jednoduchá – není toho na jednoho až moc? Jak se dokážete soustředit na jednu věc a přitom mít rozpracovanou další?
Začnu také trochu zeširoka – co znamená „není toho na jednoho až moc“? Znám člověka, který se sám stará o celý statek, kde má dobytek, pole a já nevím co ještě. To, co zvládne on za den, já bych nezvládl za týden. Z mého hlediska je ten statek na jednoho taky moc, ale on se vždycky usmívá a říkává mi, jo, chlapče (je totiž asi o dva měsíce starší než já), práce, to chce fortel. Místo abys žvanil v hospodě, musíš se holt ohánět, když chceš mít svůj statek.

Vy jste tedy zdědil fortel pro literární tvorbu…
Asi ano, protože to, co dělám, mi připadá jako běžné každodenní zaměstnání. A věřte mi, často má pracovní doba není jen osm hodin denně. Samozřejmě, nežvaním v hospodě nebo na návsi a většinou neztrácím čas sezením před televizí. Díky různým okolnostem se umím od mládí soustředit na to, co momentálně dělám, a nemám problém přehodit výhybku. Na vysoké škole jsem si musel přivydělávat a tak jsem chodil na brigády do kladenských válcoven. Hodinu jsem s huťáky pracoval u válcovací stolice, pak byla půlhodinová pauza a já seděl na špinavé lavičce a učil se. Chvíli na zkoušku z dějin, pak třeba latinskou gramatiku. A když šel někdo kolem a na můj účet vtipkoval, ještě jsem mu dokázal odpovídat (žerty byly ovšem na hutích hodně jadrné). Prostě jsem byl vždy zvyklý dělat naplno to, co zrovna dělám, a vedle mít další rozpracované věci.

Když se vrátím k tomu Bezdězu, překvapilo mě, kolik příznivců Oldřich z Chlumu má. Čím si to vysvětlujete? A mohl jste s něčím takovým počítat, když jste se do psaní historických krimi – vedle historických románů – pustil?
Když jsem začínal psát, příliš jsem se netrápil tím, zda budou moji hrdinové mít fanoušky a kolik jich bude. Trápil jsem se tím, abych psal, jak nejlépe budu umět, snažil jsem se psát poctivě a nevyumělkovaně. Rozhodně jsem nepřemýšlel nad tím, jaký to bude mít úspěch, ale vždycky jsem chtěl dávat čtenářům radost a optimismus do života. A možná právě v tom je klíč k tomu, že se stal Oldřich z Chlumu tak populární. Já si myslím, že lidé mají už dost rozervaných hrdinů, kteří místo aby čtenáře těšili, řeší vlastní frustrace, alkoholismus, sexuální orientaci a já nevím co ještě.

Nedávno můj kolega jednal s německým televizním producentem, který se pokusí dát Oldřichovi z Chlumu filmovou podobu. A ten mu řekl zajímavý postřeh, že by mohl mít úspěch, protože je to hrdina veskrze kladný, a diváci mají podle něj už dost postav, které vlastně nejsou v očích běžného člověka hrdiny. Lidé potřebují vzory a k tomu od nejstarších časů sloužilo umění.

Příběhů s Oldřichem z Chlumu je na světě přes dvacet. Člověku se až zdá, že je tvoříte tak jako mimochodem… Je těžké vymýšlet pro vašeho středověkého detektiva stále nové situace a případy?
Máte pravdu, tvořím jen tak mimochodem… Ale není to má autorská deviace, podobnou tvůrčí úchylku mělo hodně spisovatelů. Třeba slavný autor Maigreta (jak na besedách v žertu říkávám: „já a kolega Simenon“) nebo Agatha Christie. Když píšu, příběh dopředu nepromýšlím, prožívám ho. Vytvořím základní situaci, do které vstoupím a pátrám jako Oldřich z Chlumu (rád vyšetřuji i v těle panoše Oty). Na začátku opravdu většinou netuším, kdo je zločincem. Ale z logiky toho, co se kolem v mém virtuálním světě děje, pomalu rozplétám nitky, až dojdu k rozuzlení.

Samozřejmě v tom celém je i velký kus zkušeností a řemesla. Vždy se snažím vložit do příběhu něco nového, ať již nové prostředí, jiný způsob hledání důkazů či rozmanité vedlejší motivy (v nejnovějším titulu Vzpoura goliardů se Oldřich z Chlumu ocitne ve vězení, a je na Otovi, aby nejen vyšetřoval, ale ještě ho osvobodil). Vymýšlet nové situace však těžké není. Život sám je dost pestrý, stačí se jen dívat kolem sebe, a pokud to nestačí, tak třeba i trochu studovat historii a přemýšlet.

Jak jsem už zmínila, na podzim se má na knižních pultech objevit šestá kniha ze zamýšlené sedmidílné Husitské epopeje. Už jste s ní tedy definitivně u konce? A narazil jste ve vašem líčení našich veskrze pohnutých dějin na nějaká úskalí – ať už v jakémkoli smyslu?
Šestý díl jsem odevzdal v polovině srpna, aby mohl vyjít v polovině listopadu. Jak totiž občas škádlím svého nakladatele, napsat knihu mi trvá kratší dobu, než ji v redakci zpracují a vytisknou. Na to mi obvykle odpovídají (a mají pravdu), že mé knihy redakčně připravují velmi svědomitě, protože to historický žánr vyžaduje. A navíc, mé knihy se vydávají na české poměry v neuvěřitelně vysokých desetitisícových nákladech, což klade velký nárok na tiskárny. Copak o to, stroje to vytisknou rychle, ale vazba přece jen trvá nějakou dobu. Proto musíte mít mnoho měsíců předem zajištěnou výrobní kapacitu – zvláště před Vánocemi je samozřejmě vždycky plno. A pokud máte na nějaký týden kapacitu dohodnutou, tak se nemohu opozdit, protože je to jako namazaný stroj, kde nesmí nic zaskřípat.

Literatura je umění na pohled zvenku, když o něm básní literární kritici, ale ve skutečnosti je realizace podobná jako při výrobě jakéhokoli jiného zboží. Některé spisovatele podobný pragmatický pohled uráží, oni jsou přece umělci a píší z potřeby své duše, ale já vím, o čem mluvím. Měl jsem sklárnu a moc dobře vím, co je to výrobní plán a distribuce.

Až dopíšete „husitskou sedmičku“, hodláte ve svých knihách zacílit na nastupující novověkou dějinnou etapu? Nebo se cítíte „být kován“ a přitahován zejména středověkem?
Někde už jsem na to žertem odpovídal. Samozřejmě se budu nadále pohybovat především v prostředí středověku, protože se tam cítím jistě, je mi tam dobře a hodnoty té doby považuji za klíč k dnešku (v dobrém i špatném). Ale chci se také posunout do doby novověké. Pomalu jsem už začal připravovat další ságu, kterou pracovně nazývám Jasno (jako protiklad k Jiráskovu Temnu).

Měl by to být románový příběh o vzestupu jednoho severočeského sklářského rodu v době mezi třicetiletou válkou a koncem feudalismu (nejspíše bych končil rokem 1848, koncem poddanství u nás). Stejně jako se snažím demytologizovat husitství, chtěl bych trochu jinak než je tradiční představa vykreslit barokní dobu, kdy spolu v přátelství žili Češi a Němci, a kdy byli lidé nadšení z toho, že mohou podnikat, a mírou jejich úspěchu byla pracovitost, odvaha a schopnosti.

Právě středověkou atmosféru chcete divákům navodit prostřednictvím divadelní hry Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, s níž se od září rozjedete po republice. O co v ní jde a jakou roli v ní hrajete vy sám?
To představení mělo premiéru vloni v Příbrami a měli jsme veliký úspěch. Neříkám to proto, že jsem tu hru napsal, zrežíroval a sám tam hraji, ale slovy Járy Cimrmana, to je prostě fakt. Od té doby jsme už vystupovali asi na šesti místech, ale teprve před diváky si ověříte, co je dobré, co by se mělo změnit. A i já se učil, jak některé pasáže ještě lépe vypointovat. Ta hra nemá dramatický děj, vypráví o tom, jak se univerzitní mistr pronásledovaný inkvizicí setká v šenku se skupinou trubadúrů a několika půvabnými sklepnicemi. Vyprávíme si o zálibě v pití vína, o milostných hříších, zpívá se a tancuje.

A všechny historky, pro diváky často neuvěřitelné, jsou pravdivé, mám je z kronik. Třeba o tom, za jak blahodárné se považovalo opilství, jaké milostné polohy církev povolovala a kolikrát směla zhřešit žena. Ale zamýšlíme se i nad dneškem a naší odpovědností za osudy téhle země. Pokud ovšem dodám, že tam kromě jiného tančím něco jako renesanční odzemek, tak je jistě jasné každému, kdo mne zná, že celé jsme to pojali s velkou nadsázkou jako zábavu, aby diváci odcházeli co nejlépe naladěni a přežili i marasmus současného politického hašteření. Ostatně, i na tohle téma mám ve hře dlouhý monolog o tom, co v politice trápí nás, prostý lid 15. století.

Když už je řeč o vínu – jak na tento mok nahlížíte ryze z historického hlediska? Máme před sebou vinařskou sezonu a s ní spojené různé ochutnávky, tak ať jsme poučení.
Není podstatné, jak nahlížím já, důležité je, abychom se řídili zkušenostmi našich dávných předků. Staročeské úsloví říkalo, že hostina, z níž by hosté odešli po svých, se nepovedla, a hostitele všichni pomluvili jako lakomce. V domě mého studentského mládí se zase říkávalo: „Střízlivé nás nedostanou“ :-). A aktuálně dodávám: „Dokud nám to Brusel a naši zákonodárci nezakážou“.

V jednom rozhovoru jste řekl, že ve vašich knihách zúročujete vaše historické bádání. A taky chcete dát průchod touze po spravedlnosti. To je hezké, ale jak to s tou spravedlností opravdu je? Není někdy bláhové se k ní v reálném životě upínat?
Lidská spravedlnost rozhodně nefunguje tak, jak by měla, to ale neznamená, že bychom měli rezignovat. V každé době lidé bojovali za to, co považovali za správné a spravedlivé. Tomu kromě jiného pomáhala literatura – poezie, divadlo, satira i beletrie. Aby lidé ve spravedlnost věřili, je třeba jim ji neustále připomínat, alespoň v podobě umělecké. Detektivka je svým způsobem pohádka pro dospělé. Protože i my dospělí potřebujeme své pohádky. Třeba o tom, že soudci jsou poctiví, neúplatní, a myslí hlavně na to, aby se dodržovaly zákony.

Nesmíme rezignovat. Můj Oldřich z Chlumu je rytíř, který by měl lidem připomínat, že stojí za to v každé situaci znovu a znovu zvednout svůj hlas a snažit se o nápravu věcí veřejných. Nikdy to ideální nebude, ale je jen na nás, aby to bylo alespoň o kousíček lepší, než je dnes. Protože jak se říká, je lepší zapálit malou svíci, než proklínat temnotu.

Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron: kdy a kde

25. 9. Ostrava, Dům kultury města Ostravy
26. 9. Brno - Žabovřesky, KD Rubín
8. 10. Příbram, divadlo
20. 10. Police nad Metují, kulturní centrum
15. 11. Praha, divadlo U hasičů

Přemyslovská epopej v jednom

Kromě šestého dílu Husitské epopeje vyjde v říjnu Vondruškova kompletní Přemyslovská epopej v jedné velké knize. Půjde o limitovanou exkluzivní edici (Luxusní knihovna – Přemyslovská epopej). Je dosud nejrozsáhlejší v Česku publikovanou historickou románovou freskou, zobrazující osudy posledních velkých přemyslovských králů. Je rozdělena do čtyř částí – Velký král (Přemysl I. Otakar), Jednooký král (Václav I.), Král rytíř (Přemysl II. Otakar) a Král básník (Václav II. a Václav III.).

V pestré mozaice se autor pokouší postihnout životní osudy nejen panovníků, ale také všech tehdy významných Přemyslovců a Přemysloven. Významné místo v ději patří i předním urozeným rodům, Vítkovcům, Lichtenburkům, Hrabišicům a dalším. Naši předci jsou vylíčeni bez příkras a ideologie, v historicky věrných a barvitých kulisách středověkého života. Prostředím děje románu je celá křesťanská Evropa, od císařského dvora a papežské kurie, přes královské a vévodské dvory až po území Byzance a Svaté země.