Když v roce 1963 zemřela ve Vídni osmdesátiletá Alžběta Petzneková, jen nejbližší služebnictvo a přední evropské aristokratické rody věděly, že stará žena, která už léta nevycházela ze svého bytu, byla vnučkou nejstaršího rakouského mocnáře Františka Josefa I. a dcerou korunního prince Rudolfa, poslední přímý ženský potomek rodu Habsburků. Zemřela sama, obklopena jen svými milovanými psy a hrstkou služebných.

Babička Sissi

Zatímco o její babičce a jmenovkyni, krásné Alžbětě Bavorské, zvané Sissi, se točily filmy, neuvěřitelný příběh její vnučky, plný emocí a zvratů, připomíná jen faktografická kniha Rudá vévodkyně a průvodci na zámku Zákupy. Ten byl totiž jedním z letních sídel Habsburků. Právě tam Alžběta, zvaná také Erzsi nebo také malá Liesel, což znělo poněkud paradoxně vzhledem k tomu, že měřila 185 centimetrů, zavítala roku 1904. Dva roky po svatbě s Ottou Windisch-Graetzem. „Její manželství ale nebylo šťastné. Bylo předmětem mnohých skandálů a manželé se nakonec nechali rozvést. Jenže tím pře neskončily, protože se soudili o děti," popisuje část životního příběhu „rudé" princezny kastelán zákupského zámku Jiří Weis. Mimochodem Alžběta byla poslední z císařského rodu, kdo Zákupy navštívil. „Přijela se sem podívat, protože hledala místo pro svůj letní pobyt. Nakonec se ale rozhodla pro druhý ze severočeských zámků rodiny, Ploskovice," přibližuje kastelán.

Princezna na cestách

Svobodomyslná a panovačná princezna stejně jako její babička neodpovídala představě tiché a poddajné manželky. Na rozdíl od svého muže, aktivního vojáka, který toužil po klidném zázemí, milovala cestování a pohyb. Byla velmi kosmopolitní, už od mládí, po tragické smrti svého otce cestovala se svou matkou po celé Evropě. Poznala severní pobřeží Baltu, evropské metropole, ale nejraději pobývala v Itálii, poblíž Terstu. Během svatební cesty projela se svým manželem Egypt a navštívila Jeruzalém. Cestovala v přepychových kupé vlaků, ale i na velbloudech nebo hřbetech oslů. Kromě bohatství pro ni bylo výhodou i to, že hovořila pěti jazyky.

Rudá vévodkyně

Ještě před svatbou se od své nejlepší přítelkyně dozvěděla, že velkolepost císařské Vídně má svůj rub v podobě drsných pracovních podmínek dělníků, kteří se na její nové podobě podíleli. Bylo to pro ni rozčarování a požádala proto svého dědečka, císaře Františka Josefa I. o nápravu v podobě důsledného dodržování zákona, ten ji však s rozhořčením odmítl. Zkušenost už v ní ale uvízla. Sociální cítění, které ovšem kolidovalo s bohatstvím a přepychem, v němž princezna žila, a kterého se nehodlala vzdát, se v ní znovu probudilo po rozvodu, kdy při nechutných tahanicích o děti, našla pochopení právě u přátel z kruhů sociální demokracie. S jedním z nich, Leopoldem Petznekem se sblížila a po válce a jeho věznění v koncentračním táboře se za něj provdala.

Císařský učeň

Ideály socialismu a třídní rovnosti Alžběta prosazovala důsledně po svém. Jedno ze svých dětí, nejmladšího syna Rudolfa, vzala z gymnázia a poslala ho do technické školy a následně ho poslala jako učně do vídeňské firmy Fiaker Automobil. Tam se měl vyučit autozámečníkem a soustružníkem, což se také stalo. A to za stejně tvrdých podmínek, jaké platily i pro ostatní učně. Později, pod vlivem sociální nerovnosti, vstoupil do NSDAP, která stejně jako později strany se záhlavím komunistická, slibovala chudým lék na všechno. Kromě sociální rovnosti horoval její syn také pro motorky a při jednom ze závodů v roce 1939 se zabil. Podle jejích vzpomínek tak už neviděl, jak se jeho ideály mění v chaos a směřují k válce. Ta, stejně jako divoké plenění Rusů, vzala Alžbětě všechny iluze. Klid nenašla ani v okultizmu, kterému holdovala a po smrti muže dožila osamělá a zatrpklá.