„Během půl roku, kdy byly moje ilustrace a objekty v galerii kvůli pandemii uvězněny, jsem si prošla různými stadii od naštvání přes naději a těšení se až po úplnou letargii a smutek. Dali jsme všichni do instalace, která je opravdu výjimečná a povedená, tolik energie a radosti, že mě opravdu mrzí, že se nedostala více k lidem. Ale vím, že je takových příběhů kolem nás víc než dost, takže nám všem teď držím palce, ať už všichni svobodně vystavujeme, hrajeme, zpíváme, předčítáme a já nevím, co ještě,“ uvedla Galina Miklínová k výstavě, která byla zahájena už v prosinci minulého roku online vernisáží a teď podle výtvarnice doznala jen menších změn.

Vánoční výzdoba v pozadí příbytku hlavního Lichožroutologa, pana profesora Kadeřábka, zmizela a nahradily ji jarní motivy.

Lichožrouti se stali knižním i filmovým fenoménem. Jaká je vlastně jejich geneze?
Když jsme v roce 2005 vydali v Pasece s Pavlem Šrutem knihu Příšerky a příšeři, což byla naše třetí společná knížka, objevil se v ní „Lichožrout“ jako jeden druh domácího strašidla. Je to příšerka, která řádí v našich domovech, bere jen liché ponožky a nás lidstvo nechává v úžasu, kam ty fusekle mizí. No, a jelikož jsou Lichožrouti sympaťáci, tak jsme se pustili do románu, trilogie a nakonec i do celovečerního filmu. Celou dobu nás držel zájem čtenářů i fanoušků, takže se nám hezky tvořilo.

Zabýváte se jak filmovou tvorbou, tak knižními ilustracemi. Kromě Lichožroutů jste pro Českou televizi vytvořila například tři řady úspěšných večerníčků O Kanafáskovi. Dá se říct, že tvoříte spíše pro děti? A co vás na tom baví?
Ano, tvořím více pro děti, je tam větší prostor pro vylomeniny, ale náměty a témata si vybírám tak, aby byly takzvaně dvouúrovňové. To znamená, aby bavily jak děti, pro které jsou primárně určeny, tak i jejich rodiče a prarodiče. A to se mi, myslím, daří. Nejen v mých autorských projektech, ale i díky výběru skvělých autorů, s nimiž spolupracuji. A taky mě baví chodit s autory a autorkami na víno.

Co musí kniha mít, abyste se ji rozhodla ilustrovat? A pracujete teď na něčem novém?
Kniha musí mít náboj, nějaké vzrušení, které se z radosti nad dobrým textem přetaví v těšení na to, jak bude vypadat. Pokud tohle kniha má, tak je vyhráno. Mám teď rozpracovaných více projektů, některé bohužel ještě přetažené z loňska. Letos by měly vyjít dvě knihy, které dělám s Petrem Stančíkem, dvě s Evou Papouškovou, jednu s Markou Míkovou. A příští rok se opět těším na knížku Aleny Mornštajnové. Báječná literární společnost. Také pravě dokončuji jeden neknižní veleprojekt: Kudrnáčovu stezku, poctu kraji, kde teď žiji. Jde o cyklus jedenácti zastavení v krajině pojatých netradiční formou vyprávění, než jsou klasické naučné cedule.