Právě Jiřího Davida beton inspiroval k pozdějšímu uměleckému projevu, když opravoval schody na své chalupě. Své první betonové obrazy, tedy reálný beton nanášený prostou zednickou technikou na nenašepsovaném bavlněném malířském plátně, uskutečnil v roce 1994. Jsou to vlastně obrazy a plastiky, jejichž spojujícím rysem je zájem o beton jako tvárlivou látku, prostupující dnešní svět, říká výtvarník…

Nikdy předtím jsem o podobném způsobu výtvarného smýšlení neslyšel a podobu finálního díla neviděl.

Nedivím se, protože od roku 1994 jsem se tomuto výtvarnému směru 14 let nevěnoval. To až poslední dva roky tímto výtvarným zpracováním na předešlá léta opět navazuji.

Co vlastně vaše díla z betonu představují?

Třeba jistá pseudoměsta, nebo zátiší. Je to de facto taková skladba zvláštních objektů. Například představují Morandiho polibek.

Je vaše „betonová tvorba" projevem jisté dočasné extravagance nebo snad pokus o nový umělecký směr?

Jedno ani druhé. Tvořím tak, jak to cítím. A co si z toho kdo vybere, je individuální věc. Kam se moje tvorba ubere, to se přece uvidí.

Vidí se už teď, že po určitém období chce umělec veřejnosti něco sdělit. Myslíte, že čas už nazrál?

Samozřejmě že autor potřebuje určité období k tomu, aby něco vytvořil. A když už vytvoří, má větší či menší potřebu se o své dílo s veřejností podělit. Jak názorově tak i v jiných podobách. Své ohlédnutí za roky 2011 až 2013 proto nyní v podobě výstavy nabízím. V každé své samostatné výstavě se snažím uchopit daný prostor s intuitivní přesností.

Povězte svými slovy, co vaše tvorba vlastně vyjadřuje?

Jsou to obrazy a plastiky, jejichž spojujícím rysem je zájem o beton jako tvárlivou látku, prostupující dnešní svět, charakterizovanou šedavou barvou, umožňující fixovat předměty jako by šlo o sopečnou lávu.

Kdy jste měl svou vůbec první výstavu?

Byla v sedmdesátých letech minulého století. Jestli si dobře vzpomínám, byla to Ostrava. Pak jsem vystavoval až v roce 1981 v ateliéru mého kamaráda na Petrském náměstí. O masové návštěvě samozřejmě nemohlo být ani řeči, přesto mně potěšilo, že se našli lidé, kteří se o moji tvorbu zajímali. I to je pro autora povznášející pocit, že se svou tvorbou nezůstává bez povšimnutí sám.

Pořád přemýšlím o tom, proč vás může inspirovat obyčejný beton.

Taky s tím někdy polemizuji, ale je to přece taky materiál, zrovna tak jako něco jiného.

Výstava ale umělci taky slouží k tomu, aby se zamyslel sám nad sebou. Tedy hledání dalších cest či třeba právě výtvarných směrů.

V každé etapě mých prací se snažím hledat polemická východiska vůči mé předchozí práci. Snad ze strachu před stereotypem neustálého opakování, v obavě před jistotou sebepoznání, nebo před pouhým formálním rukopisem.

Návštěvník vaší současné výstavy se asi taky trochu zarazí.

Jsem si vědom, že veřejnost zřejmě bude reagovat poněkud překvapeně. Vlastně o tom vůbec nepochybuji. Protože skutečně chápu, že tento typ obrazu, tedy betonová směs přenesená na malířské plátno, je svým způsobem poněkud zvláštní. Není to ode mne žádná provokace, ale jen vlastní vidění světa. A to právě na výstavě rovněž představuji.

Možná budou svým způsobem žasnout i kritici. Nemáte z nich trochu obavy?

Opravdu netuším, co si na mně páni kritici vymyslí. Jenomže pokud není kritika vyloženě lidsky zlá, každou jinou vítám. Protože názory, dojmy a pocity jiných lidí mě přece mohou v mnohém třeba velmi nečekaně a právě třeba i správně inspirovat. I to je přece pro autora určitý přínos.

Byť už jste zkušený matador, budí ve vás výstava aspoň malou trému?

Spíše registruji takové ty pocity jistého i nejistého očekávání. Nervní ale určitě nejsem. Přece jen nejsem v mém věku žádný nováček, který na trému má vyloženě právo. Na druhou stranu, i já jsem kdysi v mládí taky trpěl trémou, ale čas bohužel i bohudík vrátit nejde.

Je podle vás doba na výtvarné umění?

Každá doba sebou něco pozitivního i negativního nese. Proto se snažím dát lidem něco, co přináší určité zamyšlení a třeba i emocionální prožitek. Řeknu to ještě jinak sdílení je pro mě zásadní věc.

Ruku na srdce, uživí vás tento způsob výtvarné tvorby?

Já se ale neživím jen touto tvorbou. Už patnáct let přednáším na uměleckých školách u nás i na Slovensku. Vystudoval jsem Akademii výtvarných umění v Praze a po škole jsem šel na takzvanou volnou nohu. Pracoval jsem i jako topič v nemocnici. Byly i doby, kdy veškerou finanční zátěž nesla moje manželka.

Co si v životě krom lásky k betonu ještě přejete?

Těžko jen tak něco nahonem říct. Snad aby lidé ze zahraničí měli zvýšený respekt k výtvarnému umění. Opravdu bych si ze srdce přál, aby jejich současný určitý despekt k českému výtvarnému umění pominul. Potom hlavně aby mi sloužilo zdraví. Ano, vím, že to zní jako obvyklá fráze, ale pořád to platí. Jen zdravý člověk může něco dokázat.

PETR ŠTROMPF