„Mé sochy jsou letící, beztížné, padající. Vyjadřují cosi jako napětí mezi nesmiřitelnými věcmi. Zemská tíže a touha ji přemoci - to mě baví. Tak trochu s nimi rozehrávám jakési divadlo: každá socha má určitou náladu, gesto nebo neslyšitelný výkřik. Jako by se chtěly navzájem potkat," uvažoval o nich. Rozloučit se s ním můžete 23. června ve Velké obřadní síni strašnického krematoria. Na jeho přání bude obřad veřejný.

Zoubkovo dílo mělo nezaměnitelný rukopis a odráželo i klíčové momenty našich novodobých dějin. Sochy, pro něž hledal inspiraci v antice a jejichž přírodní barvu sem tam doplnil modrou nebo zlatou, zdobí prostory pražské Národní galerie, Musea Kampa, Moravské galerie v Brně či Alšově jihočeské galerii. Nejvíce děl vlastní Litomyšl, kde působil 17 sezón jako restaurátor, stal se jejím čestným občanem a také mecenášem festivalu Smetanova Litomyšl, který právě včera začal. Organizátoři uctili „svého" sochaře, stejně jako dirigenta Jiřího Bělohlávka, zahajovacím koncertem.

Chcete-li si udělat výlet, vypravte se sem. Stovku soch a reliéfů najdete ve sklepení zdejšího zámku, kde bude během festivalu mimořádně vystavena bronzová studie sochy pátera Toufara, posledního díla, které Zoubek vytvořil. V den pohřbu se expozice stane pietním místem, kde mohou návštěvníci uctít jeho památku. V klášterních zahradách u bývalého piaristického kláštera s krásným výhledem na město je bazén se skupinkou, jež jako by se chystala skočit do vody.

Pro jeho sochy byla příznačná komunikace. Mezi sebou navzájem či s přírodním prostorem. Je v nich krása, něha i síla. Hold životu. To, co Olbram Zoubek vždycky razil: „Často vídám v galeriích negativní destrukci a rozpad hodnot. Ale umělec by měl hledat a ukazovat naději a nadhled."