Soubor známých i raritních nahrávek ve formátu MP3 pokrývá období od předválečné éry Osvobozeného divadla až do roku 1978 - dva roky nato Jan Werich zemřel.

Musí se to hlídat

Všestranný herec, autor, zpěvák a v neposlední řadě vzácný pamětník, na němž se bývalý režim dopustil zločinu, když jeho talent nechal strádat v ústraní vily na pražské Kampě, dokázal i z bezútěšné doby normalizace vytěžit maximum.

Díky houževnatosti, s níž se snažil nezmizet z povědomí veřejnosti (ačkoliv přesně o to komunisté usilovali), zůstala po Janu Werichovi řada malých rozhlasových útvarů. Ať už šlo o pohádky, které dělal z nouze, ale skvěle, či různá vyprávění o časech, kdy aspoň z tehdejšího pohledu bylo lépe. Další drobnosti mohl sem tam vydat na deskách, přičemž největší naději v tomto směru skýtalo období pražského jara v roce 1968. Tehdy se Werich zcela přirozeně stal jedním z hlasů svobodné kultury, záhy poté násilím umlčené. Televizní cyklus Co tomu říkáte, pane Werich? sledoval těsně před sovětskou invazí celý národ.

A když tento umělec, kterému dali titul „národní“, načež ho řadu let nenechali jeho „národní umělectví“ provozovat, začal na obrazovce rozebírat význam bratrství (slovo, jímž se ruští potentáti zaštiťovali), musela to být v tehdejší atmosféře síla. Stejně jako když varoval, že se reformy musejí hlídat, aby nám s nimi náhodou nechtěl někdo přijít pomoci, a třeba jinak, než bychom chtěli…

Spiknutí v Lucerně

Audiozáznam cyklu pořadů z osmašedesátého otevírá závěrečný díl kompletu, který je mimo jiné věnován raritám. Nový sestřih vystoupení s Jiřím Suchým v Lucerně z roku 1977, kdy se zakázaný Werich zjevil před nadšeným obecenstvem u příležitosti padesátého výročí Vest Pocket Revue (první hry, kterou napsal s Jiřím Voskovcem), má nádech kolektivní konspirace. Manažer Spurný začal prodávat lístky, a když bylo vyprodáno, úřady už akci nedokázaly zrušit.

Najdeme tu úryvky z Werichova vysněného, avšak neuskutečněného projektu Falstaffovo babí léto, který psal volně podle Shakespeara. Je zde i „poslední forbína“ pánů Wericha a Voskovce, tedy záznam z jejich setkání ve Vídni v roce 1974. S tím vším už editoři v minulých letech posluchače seznámili, novinkou je ale dosud neznámá nahrávka soukromého povídání Jana a Zdeny Werichových s bratrem Jiřího Voskovce Prokopem a jeho rodinou, která byla pořízena roku 1964.

Tady se Werich nebojí otevřeně mluvit o podivné smrti Jana Masaryka nebo o někdejším ministru spravedlnosti Prokopu Drtinovi, který se o komika navrátivšího se z americké emigrace tvrdě otřel při zasedání prvního poválečného parlamentu.

Komici se rodí

„Pan Drtina povstal a měl řeč o člověku, kterého komunisté vítají jako krále, místo aby ho zavřeli, protože dezertoval z armády,“ rozhořčuje se Werich, který se pak šel pana ministra osobně zeptat, na koho tou lživou urážkou mířil. Poté, co mu Drtina (používající za války pseudonym Pavel Svatý) potvrdil, že skutečně myslel jeho, Werich mu údajně odpověděl:

„Kdyby o mně říkala domovnice, že jsem dezertoval z armády, nechal bych ji sebrat pro utrhání na cti. Ona by to mohla říkat, protože je kráva, ale ministr osvobozené vlasti nesmí být kráva a nemůže si to dovolit. Komici se rodí a ministři se volí. Já budu ještě dlouho komik a na vás už si nikdo nevzpomene, že jste býval ministr.“