Tak co myslíte? Zvládneme u nás držet krok se světem? Já osobně se obávám, že u některejch profesí to hned tak asi neklapne. Jen si vzpomeňte, jak se tvářili vaši kamarádi doktoři, když jste po nich chtěli, aby vám během volna zkontrolovali vaší rýmyčku. Vaši známí kuchaři asi taky nebyli nadšený představou, že se k nim pozvete na večeři. Doslova vodvařený byli zřejmě i vaši kamarádi fotografové, když jste po nich chtěli, ať vám udělaj fotky z rodinný oslavy, kam jste je pozvali. A už vůbec si za rámeček nedáte, co vám řekly vaše přítelkyně, když jste po nich po osmihodinový šichtě, během který se kroutily u tyče, chtěli, aby vám doma zatančily striptýz.

Kdepak, u těchle povolání to nejspíš potrvá. Ale na druhou stranu je řada džobů, kde si už práci nosíme dolů běžně a ani o tom nevíme.

Kdo je z učitelský rodiny jako já, ví, o čem mluvím. Všichni učitelé doma neustále někoho opravujou. Když jim něco vyprávíte a dopustíte se jakýkoliv zeměpisný nebo dějepisný nepřesnosti, hned vás na to upozorněj. Když se žádný takový nepřesnosti nedopustíte, řeknou vám, že máte špatnej slovosled. Nebo špatnou výslovnost. Nebo se u toho moc hrbíte. A to oblečení, co máte na sobě, se vám nehodí k typu postavy… A když se vás na něco zeptaj, nelze odpovědět bez pocitu, že za to budete oznámkovaný. A to i když se ta odpověď vůbec netýkala jejich oboru.

A učitelé v tom rozhodně nejsou sami. Ředitelé podniku přijdou domů a rozdávaj úkoly. Sotva se zujou a sednou za stůl, pověřej manželku, ať řekne dceři, ať umyje nádobí, a ať pošle syna posekat trávu. Pak spokojený s tím, jak delegovali všechnu práci na někoho jinýho, slíznou za všechno smetanu a řeknou si ženě o večeři.

Someliéři po večerech přechutnávají vzorky vína, politici vysvětlujou manželkám, že to, že letos nepojedou nikam na dovolenou, je chyba nikoli jejich, ale jejich předchůdce na postu manžela,  a kritici…

Kritici seděj se ženou u večeře a nimrají se v ní se slovy:

"Je vidět, že ses chtěla přiblížit základům japonské kuchyně, ale výběr surovin nekoresponduje se zamýšleným konceptem."

A samozřejmě i my zpěváci si taháme práci domů.  Někdo si domů tahá muzikanty, se kterejma po odpoledních jamuje. Jinej si domů tahá kritiky, se kterejma pak celej večer rozebírá, jak ostatní kolegové muzikanti stojej za prd, a někdo další si domů po nocích tahá fanynky. Prostě práce, práce, práce.

Svýho času jsem měl naivní představu, že já budu jinej. Že já si práci tahat domů nebudu.

Nástroje jsem zamknul do zkušebny a prohlásil jsem, že doma prostě nepracuju. Jenže pak přijde domů manželka a pustí si cédéčko.

-       Zlato, prosím nepouštěj to, já nechci pracovat.

-       Vždyť tě nikdo nenutí pracovat.

-       To nejde. Když to hraje, tak mi to nedá a analyzuju to, jak je to složený, jak je to zahraný… Jestli bych nějaký ty postupy nemoh využít ve svý skladbě…

-       No dobře. Tak si pustíme nějakej film?

-       To nejde, tam je zase scénická hudba. To je to samý.

-       A číst si můžu.

-       To víš, že jo. Ale ne že mi pak budeš říkat o čem čteš.

-       Proč ne?

-       Co kdyby to bylo něco zajímavýho.

-       A?

-       Mohlo by mě napadnout, že o tom napíšu písničku.

-       Ty seš magor.

Chci jí na to něco říct, ale do toho se rozbrečí syn a mě je jasný, že bych mu měl jít zazpívat ukolébavku. Veškerá snaha nepracovat je v háji a stačilo na to několik minut.

Nezbylo mi, než si přiznat, že netahat si práci domů prostě nejde. A když jsem si to přiznal, to vědomí mě osvobodilo. Natahal jsem si zpátky do bytu svejch čtrnáct kytar, celý dny si pouštím muziku a když za mnou přijde žena, že potřebuje pomoct s úklidem, vysvětlím, že nemůžu, protože zrovna pracuju…protože anylazuju…protože hledám inspiraci.

Večer co večer pak vytáhnu kytaru, uspím děti ukolébavkou a pak u otevřenýho okna drnkám, dokud sousedi nezačnou křičet, ať už jdu s tou muzikou někam a nezačnou po mě házet nedopitý půllitry…úplně jako na koncertě. Pak nezbývá než zavřít okno, podepsat se manželce na prsa, dopít lahev tequily a jít spát až do rána, kdy mě ta stejná dřina čeká znova.

Prostě teď pracuju od rána do večera. A musím říct, že je to vlastně super. Takže, kamarádi, neváhejte! Přitáhněte si práci domů taky. To vám poradí každej Xindl.

Xindl X

Další články najdete zde