Já samozřejmě takhle nezodpovědnej nejsem, takže to, jak svátek matek oslavím, řeším týdny dopředu.

Původně jsem měl pochopitelně v plánu koupit kytici karafiátů a vyrazit za svojí mámou domů. Jenže… Jak by to asi probíhalo. Přijdu s kytkou, máma jako slušná hostitelka mi nabídne kafe a zeptá se, jestli nechci něco k jídlu a už mi bude podstrojovat. Prostě návrat do minulosti. Zase na svůj svátek to bude ona, kdo bude dřít otročit.

Tak jsem vymyslel, že bych ji na ten velkej den pozval k nám, ať si užije oslavy i klidu. Jenže je mi úplně jasný, jak moc by si toho klidu užila. Jen co by vešla dovnitř, vrhly by se jí okolo krku vnoučata a svátek matek by měla maximálně jako připomínku starostí, co už si jednou žila se mnou před třiceti lety.

Nehledě na to, že bych touhle oslavou přidělal starosti svojí ženě – která je taky matka – a která by tím pádem v ten velkej den měla mít nohy nahoře a srkat ovocnej koktejl a né se za mě starat o nějakou oslavu.

Kdepak – takhle ne. Ale jak jo?

Myslím, že bychom si měli hlavně říct - o co každá matka ve skutečnosti stojí? No přece o to, aby tu dřinu, kterou se svejma dětma má, někdo ocenil. A aby na svoje děti mohla bejt pyšná.

Tím pádem zbývá jediný řešení. Nechat naše matky a matky našich dětí na pokoji a radši vyrazit s kamarádama do hospody ten jejich svátek oslavit bez nich. Samozřejmě s tím, že každým pivem a každým panákem budete připíjet na jejich zdraví a vzpomínat to, jaký jste měli báječný dětství a jak jste rádi, že jste tu svojí matku měli.

A v závěru večera udělat s kamarády společný selfie a poslat ho maminkám, aby viděli, kam až jste to s tou jejich výchovou dotáhli. Aby na vás mohli bejt náležitě pyšný. Popřípadě to selfíčko doplnit cituplným vyznáním: „Ty vole, mami, si hustá."

Po takovémhle přání přece musí každá matka uronit slzičku!

To vám řekne každej Xindl!

Další články najdete ZDE.

Xindl X