V Americe tento soubor vyšel už roku 1947, tedy před více než sedmdesáti lety. Jde o autorův knižní debut, do nějž začínající spisovatel shrnul své dosavadní literární pokusy, otištěné v nejrůznějších „pulp“ magazínech. A nebyly to zdaleka jen pokusy v žánru sci-fi. Zprvu totiž Ray Bradbury psal takzvanou „weird fiction“, do níž krásně zapadá povídka Kostra, od té doby mnohokrát publikovaná a znovu čtená dalšími generacemi fandů.
Zápas s kostrou
Zápletka je vlastně jednoduchá: člověk si uvědomí, že má uvnitř sebe kostru. Ale z jeho vztahu k této prapodivné věci se vyvine naprostá schíza, kulminující tím, že si muž nechá kostru odstranit. Poslední věty povídky jsou památné: „Když byla Clarissa malá holčička a běhávala po plážích, často šlápla na medúzu a vykřikla. Proto nebylo tak strašné nalézt neporušenou želatinovou medúzu v obývacím pokoji. Té se dalo vyhnout. Ale když ji ta medúza oslovila jménem…“

Holčička a pláž se vyskytují také v dalším dobře známém příběhu z Bradburyho prvotiny. Jezero je fantaskní vzpomínka na cosi, co mělo původ ve skutečném životě. A jednou z předností knihy, kterou v novém českém překladu vydalo nakladatelství Plus, je úvod, který ke každé ze zařazených povídek napsal Bradbury nedlouho předtím, než zemřel.
Hrad z písku
„Když mi bylo asi osm, byl jsem u Michiganského jezera,“ svěřuje se vypravěč, ještě než se vnoříme do původní povídky Jezero z roku 1944. „Hrál jsem si tam s jednou holčičkou, stavěli jsme z písku hrady. A ona šla do vody a nikdy z ní nevyšla. Když se vám něco takového stane v osmi letech, je to záhada. Vždyť ona opravdu nikdy nevyšla, nikdy ji nenašli!“
V povídce však utopená dívenka ještě jednou z vody vyjde, aby dostavěla hrad z písku, který na břehu zpola uplácal při vzpomínání na dávnou tragédii dospělý muž někdejší chlapeček, co se bezmocně díval, jak jeho kamarádka mizí pod hladinou…
Bradburymu slouží ke cti, že z hrůzy učinil záležitost s jemným básnickým půvabem. V příběhu o rodině, která chodí spát do sklepa, živí se krví a má křídla, nám běhá mráz po zádech ne jako při sledování hororu, ale jako při čtení dobré poezie.
