Jak moc jste se účastnil příprav inscenace?

Nijak jsem do nich nezasahoval. Od začátku jsem se rozhodl, že když už jsem jednou poskytl práva a dal svolení k adaptaci, nechám inscenátorům volnou ruku. Je to jako v případě čtenářů. Každý si příběh interpretuje po svém. A režisér je teď vlastně jeden ze čtenářů mého díla.

Máte alespoň představu, jak bude inscenace vypadat?

Četl jsem scénář, ze kterého jsem byl nadšený. Tak doufám, že se podařilo stejnou atmosféru přenést i na jeviště. Také jsem viděl fotografie, a i vizuálně vypadá inscenace velmi zajímavě.

Neuvažujete i o filmové podobě Skleněného pokoje?

Myslím, že by si tento příběh zasloužilo i převedení do filmu. Jedna česká společnost vlastní už práva na zfilmování mého jiného románu, Mendelův trpaslík. Viděl jsem několik českých filmů, a přiznám se, že mi jsou určitě bližší než nablýskané americké produkce. Tak uvidíme, jak vše dopadne. Ale přiznám se, že já osobně si lépe rozumím s divadelním žánrem. Miluji divadlo, i jako pro Angličana je pro mě zásadní.

Neláká vás tedy napsat divadelní hru?

Nepřemýšlel jsem nad tím. Hra je zase něco úplně jiného než román. Při psaní románu jsem sám, nikdo mi do toho nemluví. Napíšu text, odešlu ho a už jen čekám, co se bude dít, jaká přijde odezva od čtenářů. Tady by to bylo jiné.

Těší vás pozitivní ohlasy na vaše knihy?

Jsem rád, že tímto způsobem Brnu vracím alespoň něco z toho, co mi toto město dalo. Vždycky říkám, že není obtížné si zamilovat Prahu, ale Brno musíte poznat, abyste ho mohl milovat. Vyžaduje to zapojit fantazii. Spousta cizinců si kvůli tomu bohužel Brno moc neužije. Budu o něm asi muset napsat knihu, aby se to změnilo. (smích)

Je nějaké další téma spojené s Brnem, které by vás lákalo zpracovat?

Už delší dobu mě přitahuje osobnost skladatele Leoše Janáčka. Jeho pohnutý a bouřlivý osud. Stejně tak by mě zajímal třeba spisovatel Milan Kundera.

Čím vás osobně Brno tolik přitahuje?

Celkovou atmosférou. Máte tu nádherné architektonické skvosty. Poprvé jsem sem přijel už v roce 1994. Působil jsem tehdy ještě jako biolog a pracoval na knize Mendelův trpaslík. Navštívil jsem Brno kvůli opatství. Při své druhé návštěvě Brna jsem se i se svojí ženou poprvé vypravil také do vily Tugendhat. Od té doby jsem tu už byl několikrát. Možná to vypadá, že jsem tady pořád. (smích) Ale pokaždé si to moc užívám!

Napsat román inspirovaný vilou Tugendhat vás napadlo už při první návštěvě?

Kdepak! Až o deset let později, kdy jsem se do Brna a do vily vrátil. Tehdy poprvé mě napadlo, že je to dobrý příběh pro román. Muselo to ve mně ale dozrát.

Která postava románu je vám nejbližší?

Svým způsobem každá. Protože při psaní románu jste každá postava částečně vy. Nejvíce čtenářů, kteří román čtou, se ztotožňují s Hanou. Já mám ale blízko i k Liesel. A v divadelní verzi je teď ještě více zdůrazněná postava Laníka, což se mi líbí, protože jsem to také zamýšlel.

Na kterou scénu z románu se nejvíce těšíte, až ji uvidíte ztvárněnou na jevišti?

Nemohu vybrat jednu konkrétní scénu. Těším se na celkovou atmosféru, kterou ve mně inscenace vyvolá. Obzvláště mě zajímá, jak si na jevišti poradili se změnami prostředí. Vídeň, Benátky, Švýcarsko, Amerika. Líbí se mně, že se vše odehrává v kulisách Skleněného pokoje. Vlastně i moje původní idea byla, aby se celý román odehrával jen ve Skleněném pokoji. Jenže jsem si uvědomil, že by to mohlo být pro čtenáře jednotvárné a možná nudné. Proto jsem to změnil a sledoval členy rodiny do dalších míst. A Stanislav Moša se teď ve své adaptaci k této mojí myšlence vrátil, což mě moc potěšilo.

Dovedete si představit, že byste ve vile Tugendhat žil?

Naprosto! Miluji ten prázdný prostor a čistotu stylu. Obecně me přitahují věci, které ostatní většinou neoslovují. Navíc bych se z vily mohl dívat dalekohledem na Špilberk. Není to nádherná představa? (smích)

Viděl jste už některou inscenaci Městského divadla Brno?

Loni v dubnu při své návštěvě Brna jsem i s mojí ženou navštívil muzikál Sugar (Někdo to rád horké). Moc se nám to líbilo. Oproti činohře to pro mě bylo o to jednodušší, že jsem rozuměl písním. Ale doufám, že ze Skleněného pokoje muzikál nevznikne. I když, kdo ví. Pak tedy ale jedině muzikál s hudbou Leoše Janáčka. (smích)