Zítra bude fotografka a filmařka, kterou následné represe přiměly roku 1971 k emigraci do Švédska, hostem debaty k 50. výročí okupace v Knihovně Václava Havla.

Ještě se vám vybaví pocity z 21. srpna, kdy jste se dozvěděla o okupaci vojsk v Praze?
Plakali jsme, bylo to velmi emotivní. Moje sestra a já jsme měly na návštěvě kamaráda ze Švédska a jeli jsme společně autem k československé hranici, kde jsme mohli lépe naladit československé rádio. Dodnes mi v uších zní: POZOR, POZOR.

Nebyly to jen sympatie k Československu. Když jsme sledovali Pražské jaro, přáli jsme si totéž i pro sebe. Poprvé jsem byla zatčena již během březnových protestů v Krakově. Invaze do Československa byl pro nás vlastně druhý úder.

Studentský protest tehdy zásadně poznamenal váš život i budoucnost. Prošla jste vězením, musela opustit univerzitu, nakonec přišla emigrace. Chápalo vaše okolí, proč to děláte, nebo jste měla pocit osamělého vzdoru?
Měla jsem obrovskou podporu svých rodičů, která byla opravdu důležitá. Také mé spoluvězeňkyně mi dávaly najevo, že se jim můj čin líbí a podporovaly mne. Nebyly to politické vězeňkyně, pokud vím v Krakově a okolí jsem byla jediná, byly zavřené za běžné kriminální činy a k tomu mému se stavěly jako k něčemu pozitivnímu, co by rády udělaly také.

Dokonce i vyšetřovatelka, která se mnou sepisovala protokol, se ke mně chovala s respektem. Nevnímala jsem to jako trest, byla jsem hrdá na to, co jsem udělala. Dokonce i během soudu můj advokát řekl: všichni jsme přeci byli proti invazi, proč tedy posílat tuto mladou dívku do vězení.

Nejhorší to bylo ve vazbě, protože jsem nevěděla, jak dlouho to bude celé trvat. Velice opuštěná jsem se cítila až po propuštění. Vyhodili mě ze školy i z koleje, přišla jsem o stipendium. Neměla jsem, kde bydlet, a zůstala bez prostředků. Největším trestem pro mě bylo, že jsem musela opustit Krakov. Na rozdíl od Varšavy, zde nebyl nikdo, kdo by můj příběh sdílel se mnou nebo ho nějak sledoval.

Ani dnešní politická situace v Polsku, Madarsku či u nás nebudí právě optimismus. Lidé volí populisty, kteří rozdmychávají xenofobní nálady, a většině občanů je to jedno. Jsme v postkomunistickém bloku nepoučitelní?
Lhostejnost rozhodně není nic nového, je to vlastně něco, co je normální. Paralelu vidím například v tom, že lidé za války mohli zachránit židovského souseda, nebo být k jeho osudu lhostejní. Je to vlastně vždy záležitost minorit, které jsou schopné prokázat kvalitu a jednat. Naopak vlastně považuji za zázrak, že mohlo vzniknout tak obrovské hnutí jako Solidarita.

Ohledně Polska nejsem tak pesimistická. V červnu mě pozvali studenti krakovské univerzity, abych jim řekla něco o tehdejších protestech, aby mohli srovnávat s těmi svými. Studenti na univerzitách právě stávkovali, aby protestovali proti novému zákonu, který omezuje nezávislost univerzit. Zdáli se mi daleko vyzrálejší, než jsme byli tenkrát my.

Není to většina, ale Polsko má stále silnou občanskou společnost, kterou tvoří tisíce lidí, kteří jsou ochotni vyjít do ulic na obranu demokracie.