Vybaví se vám nejranější dětská vzpomínka?
Nevím, jestli je to možné, ale vybavuji si, že když mi byly tři roky, tatínek mě v pozdním létě držel v náručí a ukazoval mi spoustu letadel. A říkal: Hitler letí na Polsko. A já si představoval, jak tam ten Hitler uvnitř sedí…

Na dětství vzpomínáte očividně rád. Připomíná ho i film Obecná škola z roku 1991, kterou v den vašich narozenin vyšle syn Jan 
v digitalizované podobě do světa. Potěšil vás jeho nápad?
On to dlouho připravoval tajně. Ale to víte, že mě to potěšilo. Je to velkolepý dárek. Pozvánka, kde jsou podle abecedy vyjmenována města s projekcí filmu, je svým způsobem komická. Aljaška Beroun, Brusel,… Jsem zvědav, jak bude zremasterovaná Obecná škola – já tomu říkám vypraná – na plátně vypadat.

Jan připravuje ještě jeden projekt, film Po strništi bos podle jiných vašich vzpomínek, jež jste jako obvykle napsal nejprve jako povídkovou knihu. Shodli jste se s Janem na scénáři?
My se neshodli jen jednou, při Vratných lahvích. Ale už jsem zmoudřel, nehádám se s ním. On bude teď můj příběh přeorávat a já nastolil tuto taktiku: krvavé řezy do mých vzpomínek udělá on, já je pak budu různě proveselovat. Protože vím, že u Vratných lahví měl se svými připomínkami pravdu.

Původně jste ve Strništi neměl hrát. Pořád to platí?
Už ne. Postavu učitelky jsme předělali na ředitele školy a toho si zahraju.

Zdeněk Svěrák

Je tahle kniha poslední, v níž se vracíte k dětství, nebo máte ještě v hlavě nějakou jinou zasutou vzpomínku?
Řekl bych, že je tu všechno podstatné. Když dáme dohromady Obecnou školu a Po strništi bos, je to přesně ten úsek mého dětství, který stojí za vyprávění, víc už není co dodat.

Když se ohlédnete zpátky, máte pocit, že těch osmdesát let rychle uteklo?
Mám. Uteklo to rychle. Ale s tím se nedá nic dělat.

Nutí vás uplynulý čas i blížící se jubileum bilancovat? Nebo berete život tak, jak jde, a raději se neohlížíte?
Po nocích občas člověk bilancuje, aniž si to uvědomuje. A sem tam nás také vy, novináři, přimějete se ohlížet, když se ptáte – co nejlepšího se vám povedlo…?

A co nejlepšího se vám povedlo?
Myslím, že Jára Cimrman a celý ten patnáctidílný seriál o něm je dobrá práce. Také několik filmových scénářů. 
I pár písniček.

Takže jste se svými osmi křížky srovnán.
Umínil jsem si, že se z toho věku budu radovat. Ale jde to těžko.

Na osmdesátníka vypadáte velmi zachovale. Hlava jistě také funguje…
Tak zatím je to dobrý. Hlava v něčem funguje, v něčem hapruje. Na to, na co ji potřebuju, funguje. Drží texty, což je důležité v divadle. A taky jsem pořád ještě dobrý řidič. To bude smutný mezník, až mi seberou řidičák…

Zdeněk Svěrák

Co děláte pro to, abyste hlavu občerstvoval? Někdo se učí básničky, jiný cizí jazyk.
Stačí, že máte v hlavě patnáct her a pořád je umíte. To je můj trénink. Když je větší pauza mezi představeními, musíme to oprášit. Sejdeme se před začátkem a v šatně to projíždíme. Taky rád luštím křížovky a namlouvám si, že mozku prospívám.

Minimálně proti Alzheimerovi to prý funguje.
Že jo? Sudoku jsem přestal dělat, protože jsem nad tím strávil tolik času, až jsem usoudil, že se to nevyplatí. Máme s manželkou tradici, že když vyjde v našich oblíbených novinách velká křížovka – kterou mimochodem vymýšlí paní ing. Křížová –, ona vyluští první půlku, já druhou. I když jsem třeba na zájezdu, vím, že po návratu na mě doma ta polovina čeká. A já se na to těším, protože každé dosazení správného pojmu je takové malé vítězství.

Zuříte, když se vám nedaří správné slovo najít?
Zuřit přímo ne. Ale říkám si – jak je sakra možné, že ani svisle, ani vodorovně na nic nepřijdu? Napsali jsme s Jardou Uhlířem na téma křížovky písničku.

Čím se tak ještě může občerstvit starý pán?
Starý pán chodí na procházky a to má velice rád. Už od mládí.

Používáte turistické hole?
Ne. Manželka mě do nich sice tlačí, ale mně to ještě pořád připadá divné. Chodím sám. Snažím se do pohybu nutit. Teď třeba vím, že zítra půjdu své klasické pražské kolečko – směrem na Strahov, odkud, když je dobrá viditelnost a hezky rozfoukáno, vidím i horu Říp. Jako na dlani. Mám to jako takový cíl. Říkám si: tak co dneska? Bude vidět, nebo nebude?

Zdeněk Svěrák

Co vás tak napadá, když chodíte Prahou a díváte se po lidech?
Když jezdím tramvají nebo autobusy, je mi divné, jak jsou všichni zasmušilí. Nepouštějí se jeden s druhým do řeči, jsou zaseklí ve svých starostech, kdo nečte, má smutné oči. Pokud jde o dobrou náladu, jsou, aby tak řekl, podvyživení. Proto je zřejmě naše divadlo pořád vyprodané. Asi potřebují humor jako čerstvý vzduch.

Což je dobrá zpráva. Mimochodem, v divadle hrajete svých patnáct her, nová předpokládám stále nehrozí.
Nehrozí. Ale rád bych napsal novou knížku. Mám svou normu – jedna stránka denně, což se ovšem ne vždy daří. Třeba teď kolem oslav to určitě neklapne. Až po narozeninách.

O čem kniha bude?
To zatím nechci prozrazovat. Já dělám vždycky takové těsto. A říkám si: Je to jen těsto, piš, piš, piš, pak poznáš, co jsi napsal, a něco z toho upečeš. S odstupem času.

Přemýšlíte někdy nad tím, v jakých politických poměrech žijeme a proč teď lidi tolik ovládá neklid? Z existence a aktuální vlny uprchlíků?
Já se jejich obavám nedivím. Myslím, že je to pud sebezáchovy, který v sobě společnost má v obavě, že se dostane do střetu s jinou kulturou. S civilizací, jež vyznává jiné hodnoty. Nejsme na to zvyklí. Vztah k uprchlíkům Evropu zákonitě rozdělil. Část Evropy, která multikulturní je, to bere jinak než třeba my.

Taky se bojíte?
Taky.

Co vás vždycky zaručeně potěší?
Když se povede naše cimrmanovské představení. Jako třeba včera Hospoda na mýtince. Má asi tisíc dvě stě repríz, je to naše nejhranější věc. A kdybyste viděla publikum, co dělalo a jak jim to i po těch letech připadá pořád komické… Odcházel jsem z divadla šťastný a spal jako dudek.

Zdeněk Svěrák

Potěšil někdo jiný vás jako diváka?
Líbil se mi film Mládí, o kterém mi kdekdo říkal, že to musím vidět. Okouzlil mě. Sice se to mělo jmenovat Stáří, ale nikdo by na to nechodil…

Záviděl jste Michaelu Caineovi 
a Harveyi Keitelovi tu nahou slečnu v bazénu?
To není k závidění. To je skličující – pro nás, co se smíme jen dívat.

Váš učitel Tkaloun z Vratných lahví se těšil v důchodu erotickými sny. Odpusťte tuhle důvěrnou otázku, ale i to může osmdesátníka občas těšit, ne?
Může, ale sny si nelze objednat. Důležité je, jestli máte představy. A ty ještě mám.

Tak to gratuluji. A teď vás navrch čekají i oslavy. Máte je rád?
Mám rád takové ty nečekané. Když se sejde parta blízkých lidí a večer se náhodou povede.

Jak byste nejraději vy sám oslavil své narozeniny?
Nejradši bych, kdyby se to jen tak přešlo. Třeba kdyby se na to zapomnělo. Ale to nejde.

Zdeněk Svěrák

Dárek tátoviRežisér Jan Svěrák připravil otci unikátní dárek: v den jeho 80. narozenin 28. března uvidí diváci na vybraných místech po celém světě (včetně Aljašky, Argentiny, Nového Zélandu, Austrálie, Bali či Seychel) remasterovanou verzi filmu Obecná škola. Touto projekcí, při níž nebude chybět přípitek, oslaví lidé napříč různými zeměmi i u nás jubileum Zdeňka Svěráka. „Oslovili jsme české komunity v zahraničí a setkali se s nečekaně vřelou reakcí. Dostali jsme dokonce odpovědi psané češtinou z konce 19. století, které svědčí o tom, že Češi ve světě i po stoletém odloučení udržují nejen jazyk, ale i citovou vazbu k domovině. Obecná škola se tak po 
25 letech vrátí na plátno," říká Jan Svěrák.