Hodně psát a pak co nejrychleji umřít. Tuto teorii razil italský spisovatel a literární vědec Umberto Eco, který první půlku výše řečeného naplňoval v praxi. Rychle zemřít se mu nepodařilo, v pátek skonal po dlouhém boji s rakovinou. Bylo mu 84 let.

Málokterý současný spisovatel měl takový profesní záběr a znalostní zázemí jako on. Většině čtenářské veřejnosti je známá jen malá výseč jeho tvorby a erudice. Na literární výsluní a čtenářské žebříčky ho katapultoval hned jeho první román Jméno růže (v jehož filmové verzi z roku 1986 si hlavní roli Viléma z Baskervillu zahrál Sean Connery), rodák z Alessandrie a vystudovaný medievalista ale opanoval mnohem bohatší prostor než ten, jenž je vymezen romanopiscům. Ovládal principy antického myšlení, zajímala jej estetika a literární věda, přitahovala ho sémiologie. Napsal celou řadu esejistických prací a úvah (z nichž mnohé vyšly v rámci různých výborů), mj. Otevřené dílo, Meze interpretace, Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti, Skeptikové a těšitelé či Teorii sémiotiky. „Jsem filozof, romány píšu o víkendech," vymezoval se s úsměvem v médiích, mj. v britském deníku Guardian. „Když napíšu esej, lidi to moc nezajímá. Vyjde-li román, budí mnohem větší pozornost," připouštěl ovšem loni pro francouzský list l´Humanité.

Ve svých románech se často zabýval střetem pronikavé vzdělané mysli se zabedněností a omezeností nejrůznějších ideologií, včetně církve, problematikou falz, sporných interpretací skutečnosti či konspirací. Bavilo ho balit své zkušenosti a otázky do detektivního rámce, využíval v románech ale i postřehy ze svých teoretických prací. A měl rád život. „Umberto byl člověk, jehož jsem velmi obdivoval a s nímž jsem sdílel radost ze života. Byl to neobyčejně vzdělaný muž milující veselý život. Bavil se vším, byl plný radosti. Byl směsicí vědce a člověka, který se uměl smát a dobře jíst," prohlásil o něm v rozhlasové stanici France Info jeho přítel, francouzský režisér Jean-Jacques Annaud, který natočil zmíněné Jméno růže.

Napsal romány Foucaltovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino či Pražský hřbitov, který věnoval mj. zákulisí židovské Prahy. V posledním románu Nulté číslo (2015) se vrátil do prostředí médií, o nichž ve své dlouholeté žurnalistické práci často psal a jejichž přehmaty i perspektivou (respektive krizí) se zabýval. „Mladá generace už noviny nečte. Hledá informace na internetu. Ale na internetu není žádná záruka předvýběru. Když čtu l'Humanité, jsem si vědom orientace tohoto deníku, vím, že je trochu jiná než ve Figaru. Na internetu nevím, kdo mluví. Můžu být obětí všech možných lží a manipulací," řekl pro l´Humanité. Velké pochybnosti měl hlavně o schopnosti mladých čtenářů rozlišit na netu kupříkladu „antisemitskou stránku od demokratické". „Nemyslím, že to zvládnou všichni," soudil. „Dokážou to jen ti, kteří jsou schopni odlišit jednotlivé weby, mají kritické myšlení. To jsou ti, kteří mají nejlepší školy. Aristokracie funguje stále stejně." V Nultém čísle se vrací i k jiným svým tématům, zejména konspiračním teoriím (v tomto případě kolem smrti Mussolliniho), v nichž mají právě média silnou zálibu. Jak řekl loni sarkasticky témuž deníku: „Vždycky se najde někdo dostatečně hloupý, aby jim věřil."

Věřil ve vzdělanost a vždy za ni bojoval. Jejím symbolem pro něj byly knihy, ostatně knihovny a archivy tvoří kulisy mnohých jeho knižních příběhů. Je spoluautorem pozoruhodné eseje Knih se jen tak nezbavíme (2009), v níž za účasti francouzského novináře de Tonnaca debatoval na dané téma s francouzským scenáristou Jeanem-Claudem Carriérem.

Hrdinovi své poslední knihy dal do úst větu, která by alespoň mírně přemýšlivého čtenáře neměla nechat v klidu: „Život se dá snést, stačí se s ním spokojit…" I kdyby jediného adresáta přiměla k zamyšlení nad tím, jak žije, nevznikla Ecova kniha nadarmo. Stejně tak, jako všechny předešlé, jež zneklidňují filozofickými otázkami a výzvami k sebezpytování a nacházení odpovědí. Jejich autor šel příkladem - většinu svého života věnoval hledání symbolů a znaků, skrze něž se pokoušel pochopit svět. Najít po něm někoho dalšího, kdo bude klást stejně provokativní otázky, nebude snadné…