Není divu. Márquez patřil svou tvorbou a originálním viděním k výjimečným autorům, jejichž styl psaní nemá srovnání. Nejen v Kolumbii, ale celosvětově. V roce 1982 získal právem Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel ve svém domě v mexické metropoli, kde dlouhé roky žil.

Debutoval roku 1955 knihou Všechna špína světa. První znatelný úspěch mu ale přinesl až román Sto roků samoty z roku 1967, který patří dodnes k jeho nejznámějším. Zásadní vliv na vznik tohoto díla, jehož se dodnes prodalo přes 30 milionů kusů a byl přeložen do pětatřiceti jazyků, měla podle jeho vzpomínek babička. Ta mu v dětství vyprávěla fantastické historky, často inspirované karibskými legendami. Proslavily jej ale i další knihy: Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, Podzim patriarchy či Generál ve svém labyrintu.

Nikdy si nehrál na celebritu

Márquezovy romány se často prolínaly s publicistikou, příkladem je Zpověď trosečníka (1970), Dobrodružství Miguela Littína v Chile (1986) či Zpráva o jednom únosu (1996), která zrcadlí Kolumbii jako zemi nevyhlášené občanské války a drogových kartelů. Nikdy si nehrál na celebritu – v tom potvrzoval pravdu o skutečných osobnostech, které zdobí především pokora. Ctil své inspirační zdroje, často ale na vlastní úkor, takže docházelo i k bizarním momentům. Ke Zpovědi trosečníka ve svých memoárech Žít, abych mohl vyprávět píše: „Jsou knihy, které nepatří tomu, kdo je napsal, ale tomu, kdo je vytrpěl, a tohle je jedna z nich…" Jak uvádí v pamětech, ke knize jej inspirovalo vyprávění jeho krajana Velasqueze, který přetrpěl deset dnů ve člunu bez jídla a pití a který mu svůj příběh vyprávěl. Pamětliv toho, nechal mu Márquez připsat svůj honorář za dílo. Později ovšem musel svést soudní bitvu o to, aby dostával alespoň tantiemy, protože Velasquezův právník žádal pro svého klienta i další zisky z prodeje knihy s tvrzením, že on je údajně autorem díla…

Přátelil se s Fidelem Castrem

Po nástupu diktatury v Kolumbii v roce 1953 se Márquez ještě více přiklonil k socialismu, což mu později mnozí vyčítali. Nelibost řady lidí si vysloužil osobním přátelstvím s Fidelem Castrem. V roce 1955 byl jako dopisovatel vyslán do Evropy, kde navštívil i několik socialistických zemí, včetně Československa a Sovětského svazu, o nichž napsal reportáže 90 dní za železnou oponou. Do Kolumbie se Márquez z politických důvodů už nikdy natrvalo nevrátil. Žil ve Venezuele, New Yorku, Paříži a zejména v Mexiku. V roce 1958 se oženil s Mercedes Barchaovou, s níž měl dva syny.

Jeho romány sváděly vcelku logicky k filmovým adaptacím, vzhledem k epičnosti a rozvinutým rodinným ságám ale nebyly snadnou kořistí. Obvykle zůstalo jen u povrchního pohledu režisérů, kteří nedokázali magickou sílu autorových příběhů přenést na plátno. Příkladem jsou filmy, které jsme viděli i u nás, ať už Rosiho Kronika ohlášené smrti (1987) nebo Láska za časů cholery od Mikea Newella (2007), která dopadla ještě hůře. O něco lepší byla naopak adaptace jeho Érendiry (1983), k níž napsal autor vlastní scénář, s vynikající Irene Papasovou. V roce 2002 vyšly pozoruhodné Márquezovy paměti Žít, abych mohl vyprávět, v nichž autor shrnul celý svůj život, politiku, osudové vztahy a literární múzy.

Poslední knihu vydal v roce 2004: novelu Na paměť mým smutným courám o muži, jenž si k devadesátinám dá jako dárek noc lásky s pannou, kterou se mu ale ani po několika nocích nepodaří probudit ze zdánlivého spánku…