Je také autorem divadelních her či scénářů k filmům Evžen mezi námi, Všechno nebo nic nebo AEIOU. Jako spisovatel debutoval v roce 1979 novelou Nemluvme o tom, v roce 2004 vydal román Půdorys harému. V roce 2008 vyšel jeho román Blues pro Stalina, již předtím za tento text získal druhé místo v soutěži o nejlepší nerealizovaný scénář v rámci filmových cen Český lev. V roce 2015 dostal Cenu Josefa Škvoreckého pro nejlepší českou literární prózu za román Hřbitovní kvítí na smetaně.

Podle Blesku Poštulka podlehl následkům zranění, když na konci roku upadl a udeřil se do hlavy. I po zásahu lékařů upadl do kómatu, z něhož se neprobral. Ve středu zemřel v pražské Nemocnici Na Františku.

Poštulka se narodil v roce 1943 v Ostravě, po maturitě odešel do Prahy, kde vystřídal řadu zaměstnání a publikoval své básně v časopisech. Absolvoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU.

Texty k písničkám

V roce 1968 začal psát texty k písničkám, především pro divadlo Apollo a Petra Spáleného či Yvonne Přenosilovou, pro brněnské nebo ostravské zpěváky jako byli Jiří Štědroň, sourozenci Hana a Petr Ulrychovi, Martha a Tena Elefteriadu, Hana Zagorová, Věra Špinarová a Marie Rottrová. Později psal i pro zpěváky divadla Semafor (Pavel Bobek, Naďa Urbánková, Miluše Voborníková) a některé další, především pro Helenu Vondráčkovou a Martu Kubišovou.

Mezi jeho nejznámější texty patří Veď mě dál, cesto má, Sladké mámení, Nedělní ráno, Nechoď do kláštera, Bludička Julie, Měli jsme se potkat dřív, S tím bláznem si nic nezačínej, Pojď stoupat jak dým, Pojď dál a zpívej, Muž na konci světa či Léta letí.

Věď mě dál:

Sladké mámení:

Jako publicista působil nejprve v týdeníku Story, který společně s Halinou Pawlowskou založil. Potom společně s Magdalenou Dietlovou založil měsíčník Xantypa.

Od roku 1991 se profesionálně věnoval kulinářské publicistice. V roce 1997 založil a řídil měsíčník Labužník, byl autorem a moderátorem televizního cyklu Vaříme česky a rozhlasového cyklu Labužníkův lexikon. Vydal knihy Labužníkův lexikon a 100 nejslavnějších receptů světa. Na téma vaření či úrovně tuzemských restaurací psal články do několika novin. V roce 2011 vyšla kniha Labužníkovy historky s podtitulem 66 příběhů z kulinářské historie.

V 90. letech se věnoval také veřejné činnosti, především tvorbě nových zákonů týkajících se autorského práva. Od roku 1991 pracoval ve výboru Ochranného svazu autorského. Několik let byl předsedou Svazu autorů a interpretů. Na konci 90. let byl předsedou Rady Českého rozhlasu.