Pohledem odjinud tak zaplnil bílé místo na kulturní mapě, neboť podobná monografie tu chyběla jako sůl.

Vážný žertéř

Svým rozsahem (700 stran) odpovídá bichle vydaná nakladatelstvím Host Werni-schovu významu. Po smrti Ivana „Magora“ Jirouse je tento hravý samotář považován za největšího českého žijícího básníka. Držitel Ceny Franze Kafky i Státní ceny za literaturu vydal přes tři desítky básnických sbírek, dočkal se sebraných spisů i knižního rozhovoru s Karlem Hvížďalou.

Obálka nové knihy o Ivanu WernischoviZdroj: ArchivJeho texty zhudebňoval Mikoláš Chadima i Mejla Hlavsa pro kapelu The Plastic People of the Universe. Značný ohlas měly i výbory, které Wernisch věnoval jiným, zapomenutějším poetům. (První z těchto antologií nesla název Zapadlo slunce za dnem, který nebyl).

Karel Čapek
Karel Čapek. Tichý rváč, kterého mělo gestapo na seznamu hodně vysoko

Sám Ivan Wernisch za komunistů zakazovaný zůstával skrytý za svým dílem. Trochu vážný a trochu žertéř, neváhající vydávat se za jiné postavy. V knize svého kolegy Petra Hrušky však jde s pravdou ven, a není to pokaždé pravda lehká. Už jen ten úděl dítěte sudetského Němce v období po válce. Manželství básníkových rodičů se vlivem vnějších okolností rozpadlo a synu Ivanovi zůstal celoživotně komplikovaný vztah k české matce, z jejíž vůle k rozvodu došlo.

Zapomenout, zahrabat

Se svým původem bude Wernisch bojovat. „Kdybych tu svou německou polovinu mohl někde zahrabat a zapomenout, udělal bych to hned,“ prohlásí ještě jako sedmdesátiletý. Rodinný vklad ho přiměje k překladům z němčiny (Morgernstern, Hans Sachs). Bude to ovšem láska ambivalentní, vzhledem ke klíčovému zážitku z dětství.

Jan Werich.
Vzácný pamětník Jan Werich: vypravěč, který nezklame

„Když jsem přišel poprvé do školy,“ vypráví mimo jiné Wernisch, „postavila mě učitelka před tabuli, ukázala na mě a řekla: ,Milé děti, tento chlapec prohrál válku, ale my mu ukážeme, že jsme lepší než on, dáme mu příležitost, aby se polepšil a dokázal, že je hoden žít mezi námi.‘ Koukal jsem jak jelen, a to se ví, že jsem se okamžitě zarputil…“

Stal se zlobivým dítětem, podle svých slov bájně lhavým. A takový už zůstal: chvíli rozkošný, jindy protivný, s krásným heslem, že „básník musí být trochu blbec“.