Pohledem odjinud tak zaplnil bílé místo na kulturní mapě, neboť podobná monografie tu chyběla jako sůl.

Vážný žertéř

Svým rozsahem (700 stran) odpovídá bichle vydaná nakladatelstvím Host Werni-schovu významu. Po smrti Ivana „Magora“ Jirouse je tento hravý samotář považován za největšího českého žijícího básníka. Držitel Ceny Franze Kafky i Státní ceny za literaturu vydal přes tři desítky básnických sbírek, dočkal se sebraných spisů i knižního rozhovoru s Karlem Hvížďalou.

Obálka nové knihy o Ivanu WernischoviJeho texty zhudebňoval Mikoláš Chadima i Mejla Hlavsa pro kapelu The Plastic People of the Universe. Značný ohlas měly i výbory, které Wernisch věnoval jiným, zapomenutějším poetům. (První z těchto antologií nesla název Zapadlo slunce za dnem, který nebyl).

Sám Ivan Wernisch za komunistů zakazovaný zůstával skrytý za svým dílem. Trochu vážný a trochu žertéř, neváhající vydávat se za jiné postavy. V knize svého kolegy Petra Hrušky však jde s pravdou ven, a není to pokaždé pravda lehká. Už jen ten úděl dítěte sudetského Němce v období po válce. Manželství básníkových rodičů se vlivem vnějších okolností rozpadlo a synu Ivanovi zůstal celoživotně komplikovaný vztah k české matce, z jejíž vůle k rozvodu došlo.

Zapomenout, zahrabat

Se svým původem bude Wernisch bojovat. „Kdybych tu svou německou polovinu mohl někde zahrabat a zapomenout, udělal bych to hned,“ prohlásí ještě jako sedmdesátiletý. Rodinný vklad ho přiměje k překladům z němčiny (Morgernstern, Hans Sachs). Bude to ovšem láska ambivalentní, vzhledem ke klíčovému zážitku z dětství.

„Když jsem přišel poprvé do školy,“ vypráví mimo jiné Wernisch, „postavila mě učitelka před tabuli, ukázala na mě a řekla: ,Milé děti, tento chlapec prohrál válku, ale my mu ukážeme, že jsme lepší než on, dáme mu příležitost, aby se polepšil a dokázal, že je hoden žít mezi námi.‘ Koukal jsem jak jelen, a to se ví, že jsem se okamžitě zarputil…“

Stal se zlobivým dítětem, podle svých slov bájně lhavým. A takový už zůstal: chvíli rozkošný, jindy protivný, s krásným heslem, že „básník musí být trochu blbec“.