Další tři podobné rozsudky zazněly v předvečer státního svátku v úterý 27. září ve věznici v Uherském Hradišti. Tři ženy Petra Horváthová, Eva Burešová a Markéta Holá tam vyprávěly čtyři skutečné příběhy z padesátých let. V hlavní roli malé holčičky a jejich vzpomínky na dětství.

„Válka. Na tu se Hedvika úplně nepamatuje. Válka pro ni vypadá jako sezení ve sklepě na uhlí a modlení se andělíčku, můj strážníčku. Válka chutná jako nakyslá polívka. A jak chutná mír? Jako čokoláda a voní jako rozkvetlé lípy a vypadá jako tlustý chlapík u pískajícího mikrofonu," promlouvá ústy Hedviky Svobodové Eva Burešová.

První ze silných příběhů do ticha vězeňské kaple vypráví Petra Horváthová. Malé Evičce „seberou" ve čtyřech letech tatínka, pilota RAF. A odsoudí. Bez soudu. Jako osobu štítící se práce. Stejně dopadá otec Hedviky.

„Podle rozsudku to vypadá, že byl odsouzen za to, že schovával zbraně. Tatínek je musel schovat výborně, protože ty zbraně se nikdy nenašly," hořce se směje ústy Hedviky Eva Burešová.

Stejně dopadají Liduška a Jindřiška, přichází o otce, kteří musí strávit část svého života ve vězení. Většinou za vlastizradu. Vážení majitelé firem, lékárnici, oblíbení spoluobčané. Důvod? Nepohodlní pro režim. Potenciální potížisté.

„Náš pracující lid to řekl jasně v únoru 48: Republiku si rozvracet nenecháme," zaznívá jedno z mnoha hesel během hodinového představení Zrezivělé děti. Atmosféru umocňuje přítmí, chodby osvětlují jen svíčky a nasvícené je „jeviště".

Po šedesáti minutách zaplněná kaple tleská ve vestoje. „Věznice není přímo dějištěm příběhů, ale životní příběhy našich hrdinek osudově ovlivnila. I proto si možnosti hrát právě v té uherskohradišťské nesmírně vážíme," okomentovala místo představení vypravěček a současně organizátorka akce Eva Burešová.

Inscenace Zrezivělé dětství vznikla v únoru letošního roku pro festival Mene Tekel. Jejím hlavním cílem je zprostředkovat nejen mladším generacím pohled do doby totality očima dítěte. Díky prožitku z příběhu si diváci lépe představí, co tehdejší rodiny musely zažívat a budou se moct vžít do osudů skutečných hrdinek, které přišly na různě dlouhou dobu 
o jednoho z rodičů.

„Ke spolupráci nás vyzvaly dámy ze Spolku Dcery 50. let, protože se rozhodly oslovit někoho zvenčí ke zpracování jejich příběhů. Měly pocit, že by dobře fungovalo, kdyby jejich osudy vyprávěl někdo věkově bližší generaci školáků, pro které jsou tyto příběhy určeny především," popsala vznik projektu lektorka inscenace Barbora Schneiderová.