Mám sice jen horské kolo, ale dobré, a cíl také. Vlastně spíš bod obratu, cíl bude opět domov! Rozhodl jsem, že ze svého bydliště v Horním Bezděkově u Kladna dojedu na kole do Žamberka, k rodičům mé ženy, a druhý den se vrátím. Přesně 200 kilometrů tam, 200 zpátky.

Rovnou říkám, že ten nápad nemohu obhájit jako rozumný. Má matka se o něm jasně vyjádřila jako o „nápadu muže ve středním věku, který si potřebuje něco dokázat“. A to ještě vynechávám pár nelichotivých adjektiv. Nabídl jsem jí, ať se na to dívá jako na fyziologický pokus, podobný těm, jaké na sobě prováděl Jan Evangelista Purkyně. Předem jsem však tušil, že celá akce bude, jak sportovci říkají, „hlavně o hlavě“, což si svým způsobem myslela i matka.

Jízdu jsem pojal puristicky, nesměla v ní figurovat pražská MHD, vlaky, ani chůze respektive vedení kola delší než pár metrů. Prostě jízda v sedle „od branky k brance“. Taky je poctivé říci, jak na tom jsem s cyklistickou kondicí; na kole nejezdím výkonově, ale přece jen o něco více než než rekreační cyklisté. Za letošek jsem do předminulé soboty mohl najezdit něco okolo 1000 kilometrů. Skuteční sportovci, byť amatérští, se nad touto hodnotou jistě ušklíbnou.

Sobota 17. 8.

Start - Horní Bezděkov, 10.00
Vybaven dvěma rohlíky a chlebem se šunkou, dvěma Corny tyčinkami a dvěma litry vody vyjíždím z domova. Ač jsem to měl v plánu, nebyl jsem schopen dřív vstát. Den předtím jsem navečer posekal celou zahradu a v noci měl pocit, že se ráno nehnu. Slibný začátek. Nicméně, počasí mi přeje, je kolem 20 stupňů, pod mrakem, vítr žádný či maličko jižní, tedy z boku.

V Praze se pro kolaře už dost udělalo, ale zdejší motoristé je stále nepřijali jako plnoprávné účastníky provozu. Jednu další nepříjemnou zkušenost si připíšu hned na kraji města, ale paradoxně mě to probere, zbystří smysly a prokrví údy. Jízda přes Prahu ale nemá rytmus a tempo, byť´v mém podání spíš „andante“. Stabilnější režim – rychleji (na rovině a v mírném klesání) a pomalu (v mírném táhlém stoupání) – nasadím až na silnici č. 12 vedoucí do Kolína. Po nějakých 50 kilometrech jízdy mě chvílemi brní v prstech, ale na to jsem zvyklý, brnění zase odezní.

Jsem „kochací“ typ cyklisty, pozorování okolí navíc při dlouhé cestě funguje jako psychologická podpora – prostě se jede a o nic nejde. Bohužel zrovna jízda do Kolína, který stojí v pěkné rovině, moc úchvatných výhledů neskýtá. Vstřícná pozornost vůči krajině se také s porcí ujetých kilometrů pomalu vytrácí. A končí, když padne tma.

Kolín, 14.10
Hned na příjezdu do města stavím u benzínky. Polykám rohlík a tyčinku Corny a kupuji láhev vody. Nemám navigaci, ale v mobilu na nastavené trase a s pomocí GPS stopaře kontroluji průjezd městem. Častá kontrola mobilu, který nemám na řídítkách, ale musím pro něj vždy do batohu, se brzy ukáže jako zbytečně vyčerpávající. Na obrubník si ke mně přisedla lehká krize – trochu ztuha se zvedám a těžce přehazuji nohu přes sedlo. Je jasné, že ani větší pauzy nemohou být delší patnácti minut. Jinak už by se nasedalo čím dál hůře. Pivko někde na zahrádce? Vyloučeno.

Pozitivní zjištění je, že občerstvený jezdec se v sedle zase rychle vzpamatuje. Propletu se Kolínem, mimo jiné i kolem místní redakce Deníku, a jedu směrem na Týnec, Kladruby a dál. Teplota výrazně nestoupá, je oblačno a příjemně a výhledy do krajiny jsou pozvolna zajímavější a dávají zapomenout na zbývající štreku. Je zajímavé, jak se hlava nastaví do jiného režimu; přestane počítat v řádu kilometrů a přepne na desítky. Vzdálenosti pod 20 kilometrů vám začnou připadat jako kousek.

V půl šesté jsem v Lázních Bohdaneč. Relativně svěží, s písní „Mít svůj kout“ na rtech. Moje tempo je spíš turistické, ale přece jen se snažím držet určitou rychlost, protože pomalejší jízda vyčerpává víc. V některých úsecích cesty (nejen v okolí Pardubic) musím kombinovat silnici s cyklostezkou, což taky nesvědčí rytmu a bere sílu. Avšak velí tak značky i můj itinerář.

Sezemice, 18.45
Hrad Kunětická hora, který na mě dlouho vykukoval zpoza zatáček a vsí, jsem konečně nechal za zády a šlapu k Holicím, které jsou od cíle, lépe řečeno od bodu obratu u tchýně vzdálené nějakých 45 kilometrů. Holice vnímám jako důležitý psychologický milník; odtud jsem rozhodnut dojet třeba i o jedné noze. Dočasně však vytěsňuji myšlenku, že půjde teprve o polovinu cesty.

Rohlíky se šunkou, tyčinky, snickerska a voda mi stačily, abych se necítil vyčerpaný. Občasné stoupání uleví bolavým hýždím i dlaním a zápěstím, které se ukázaly jako větší problém než nohy. Ale jede se dál, krásnou krajinou, mezi poli a lesy, které ještě propichuje zapadající slunce. Borohrádek, Čestice, Častolovice, Kostelec nad Orlicí… Před Doudleby trochu bloudím, je už tma. Projíždím bujarou vesnickou zábavou, ve stánku září pípa, voní klobásy. Jsem ale jako Jiřík putující za princeznou – nehledím vpravo, vlevo, jen vpřed, kam mě vede srdce a plán.

Vamberk, 21.36
Dorážím na náměstí ve Vamberku. Před jednou z restaurací objednává dívka taxíka. Stále mám elán i na to, aby mě zahřál pocit, že pouhou vlastní silou sám dojedu, kam budu chtít. Zbývá mi necelých 20 kilometrů, ale také dva kopce, které mě ještě potrápí. První začíná hned za městem a než v sobě najdu rezervu oněch vlastních sil, jedu spíš na čistý „morál“. Další musím vyjet od Rybné nad Zdobnicí a pak už mě čeká sjezd a rovinka až do Žamberka, rodiště skladatele Petra Ebena a Prokopa Diviše, vynálezce bleskosvodu, poblíž jehož domku musím vyšlápnout poslední kopeček.

O tchánova vrata opírám kolo ve 22.40. Po bezmála třináctihodinové jízdě a dvou stech kilometrů. Po úlevném přivítání a porci borůvkových knedlíků se osprchuji a uléhám. Jsem hodně unavený, nikoli však zničený. Bolí mě záda, stěží se ohnu, ale nohy, hýždě a ruce jsou ve stavu, který mě neodrazuje od zpáteční cesty. Mé půlky mají polovinu za sebou.

Neděle 18.8.

Žamberk, 10.00
K snídani vajíčka, chleba se šunkou a kafe, do batohu zase pár obložených chlebů, tyčinku a miňonky a pak už jen polibek od žen, stisk ruky od mužů a vyrážím zpátky domů. Hlava se opět nastavila na odpočet v desítkách kilometrů, profackovala morálku a povzbudila údy. Cítím se docela dobře. Je krásně a znatelně se oteplilo, což se brzy ukáže jako přítěž, stejně jako protivítr, byť mírný.

V poledne si fotím drážní domek v zastávce Holice a nemám daleko k romantickým představám o životě v něm. Až k přejezdu je slyšet rodinné hašteření, jeho obyvatelé by mě asi vyvedli z omylu… Zatím držím rychlost kolem 20 kilometrů za hodinu. Před Kuněticemi míjím mohutného muže bez trička, který tlačí kočárek. Jeho tvář je mi povědomá… Imrich Bugár!

V Lázních Bohdaneč dávám obědovou pauzu a po dvaceti minutách cítím první odezvy dlouhodobé jízdy; začínají mě trvale brnět prsty u nohou i rukou, některá místa na těle jako by naopak znecitlivěla. Nasedám ztěžka, ale pozvolna se zase rozjedu a jde to. Je vedro a mírný protivítr mě sice trochu brzdí, ale i osvěžuje. Rychlost nenápadně klesá, v Kladrubech nemám moc elánu na fotky se statnými hřebci, cvaknu mobilem skoro nazdařbůh a skloněn k řídítkám šlapu dál. Do kolínského okresu vjíždím po půl čtvrté. Někde na rozpálené rovině mezi Týncem na Labem a Kolínem načínám poslední čtvrtinu cesty, čtvrtou stovku.

Kolín, 17.00
Občerstvuji se na náměstí, piji víc než během předešlého dne. Jdu si do krámku koupit malou kolu, která se po cestě osvědčila jako rychlý zdroj energie. Jakmile slezu z kola, moje chůze a pohyb vůbec už působí trochu komicky. I u pokladny mi z rukou padají drobné. Musím se protáhnout, i když nemotorně, a několikrát zhluboka vydýchat, protože mám pocit, že se mi scvrkly plíce. Ale žádné dlouhé zevlování, vypiju půlku koly, zamžikám a znovu se vydrápu do sedla. A jedeme.

Když znovu vyjedu na silnici č. 12, nad níž se tetelí vzduch, vykoukne na mne dálková návěst – Praha 54! Vím, že tyhle cedule přehánějí, že je to aspoň o deset méně, ale i hlava, která už druhý den počítá v desítkách kilometrů, neodolá chvilkové krizi. Zdá se mi to hrozně daleko. A pak ještě přes celou nepřátelskou Prahu a další dvacka domů! Musím se hecnout. Ale zase jen přiměřeně, protože přílišné hecování by si hlava vysvětlila jako komedii malé sebedůvěry. Provoz je silný, ale široká krajnice nahrazuje pruh pro cyklisty, takže zbývá upnout se k bílé čáře, raději nekoukat moc k horizontu a šlapat.

Další oraz je u pumpy u Vrbčan, kam se dovleču ve čtvrt na sedm. Je to jako oáza v Mohavské poušti na Route 66. Stojan před benzínkou ukazuje teplotu 34 stupňů.

Okraj Prahy, Újezd nad Lesy, 19.40
Poslední „svačinovou“ zastávku dělám na okraji Prahy. Jsem dost vyčerpaný, ale vím, že mě čeká ještě přibližně padesátka, a rád bych večerní Prahu projel na jeden zátah. Energii mi vezme nejen šlapaní, ale i ostražitost vůči provozu. Kopec z Hrdlořez na Jarov je záhul. Pak se znovu vzpamatuju ve vlahém žižkovském večeru a sjedu k řece, odkud budu stoupat až na Bílou Horu.

Eror, hlava náhle přeskočila z počítání desítek kilometrů na desítky metrů! Kopec k Vypichu se mi zdá nekonečný, nadávám jako dlaždič. Musím zastavit ještě u benzínky na Bělohorské, kde lokám Ice Tea. Posledních dvacet kilometrů pojedu co nejrozvážněji, nebudu se snažit vyrovnat či snad vylepšit čas předešlého dne. Nechci riskovat, že mi takzvaně „dojde“ a spadnu z kola pět kilometrů před cílem. Na západě se blýská jako v Mordoru…

Cíl – Horní Bezděkov, 22.55
Cesta přes Hostivice a Jeneč, kterou mám najetou nesčetněkrát, mě uklidní a uvolní poslední zásobu sil. Šlape se mi relativně dobře, znám tu každý patník. Je už jen příjemně teplo, znepokojivě ale zesiluje vítr a blesky co chvíli ozařují celý obzor. A pak to přijde.

Asi deset kilometrů před domovem se protivítr mění ve vichřici, jaká mě na kole snad ještě nezastihla. Okamžitě mám oči, nos a ústa plná prachu a plev z polí. Poryvy větru mnou smýkají ze strany na stranu, mám co dělat, abych neskončil v příkopu. Musím přehodit na horský převod, abych se metr po metru proti větru vůbec probil. Kupodivu zapomenu na únavu a přijde mi to skoro legrační – je to jako Jiříkova zkouška v pohádce. Bičuje mě déšť, který sice není hustý, zato tak prudký, že šlehá jako kroupy. Prodírám se smrští k unhošťskému náměstí. Vím, že už dojedu, i kdybych měl na štangli dovézt svatého Petra…

Ve 22.55 dojíždím domů, odkud jsem před 37 hodinami vyjel. Urazil jsem 400 kilometrů a v sedle pobyl bezmála 26 hodin. Teď sotva jdu, abych kolo uklidil do garáže. Má žena je vystrašená, skoro plačky se ptá, proč jí nezvedám mobil. Kvůli bouřce nejde proud, takže neteče ani voda. Aspoň, že jde plyn, a můžu si tak ohřát borůvkové knedlíky, které s velkou chutí sním jako předešlý večer.

Cyklistická odysea skončila. Skácel jsem se na gauč, na kterém jsem tenhle nápad dostal, a tu noc už se z něj nezvedl. Než jsem upadl do mrtvolného spánku, napadlo mě ještě, že jsem vlastně dosáhl jiného cíle, než jsem zamýšlel; svou dvoudenní jízdou jsem se chtěl přiblížit pochopení světa nejtěžšího sportu –etapové cyklistiky – ale mám pocit, že mu teď rozumím ještě méně. Tohle už asi znovu zkoušet nebudu. Nebo že bych si konečně pořídil „silničku“?