Kliknutím zvětšíteNarození potomka je téměř pro každého rodiče nejšťastnějším dnem v životě. Podle Mohammada Abbase Karimiho, který se narodil s hendikepem, však právě ti jeho pociťovali zejména úzkost. Narodil se totiž bez rukou. „Moc plakali (…) a velmi je mrzelo, že jsem se takto narodil. Velmi se obávali o moji budoucnost, zda budu schopen se o sebe postarat,“ uvedl čtyřiadvacetiletý plavec v červnu pro server CNN Sport.
Podle Karimiho se ho však jeho rodiče rozhodli vychovat stejně tak, jako jeho zdravé sourozence. Zahrnuli ho dle jeho slov láskou a podporou. „Vychovali mě jako normální dítě,“ shrnul své dětství plavec.
S prvními obtížemi se Karimi setkal již ve škole, jeho spolužáci ho tvrdě šikanovali. Proto se za účelem sebeobrany začal ve dvanácti letech věnovat kickboxu. „Lidé mě soudili pokaždé, jen co jsem vyšel z domu,“ objasnil. „Děti mě nazývaly bezrukým či kriplem (…) a to mě velmi rozčilovalo. Právě proto jsem se chtěl věnovat bojovým umění.“
Voda jako spojenec
Karimi však našel opravdovou útěchu až ve zcela jiném světě – vodním. Již od osmi let chodil s kamarády za školu. Čas využívali právě k plavání v řece. Zásadní změna však nastala až když Karimiho bratr postavil pro místní komunitu pětadvacetimetrový bazén. Tehdy si uvědomil, jak velkou sílu má jeho spodní část těla. Bylo mu třináct let.
„Tak asi můj zájem o plavání vznikl. Cítím se ve vodě dobře. Ale předtím, než můj bratr postavil bazén, jsem si nikdy nemyslel, že bych mohl bez rukou plavat,“ uvedl pro CNN. Tento názor mu však vyvrátil plavčík. Poučil ho, že existují i plavci bez rukou či nohou. Karimi tak našel jistotu.
Voda dává Karimimu pocit svobody. „Cítím se jako znovuzrozený pokaždé, když do ní skočím,“ dodal.
Útěk z Afghánistánu
Karimiho život se zásadně změnil v jeho šestnácti letech. Z rodného Afghánistánu zoufale toužil utéci. A to také uskutečnil.
Ze země utekl a odletěl do Iránu. Pro CNN upřesnil, že podplatil pašeráky, aby podnikli třídenní track v pohoří Zagros, přes které se dostal do Turecka. Cestu popisuje jako děsivou. „Nevěděl jsem, kde skončíme,“ vysvětlil. „Byla to příšerná a strašidelná cesta. Hodně jsem se bál. Stále jsem se modlil, abych mě nechytili, abych se nedostal do nesnází.“
„Ale odvážil jsem se to udělat a povedlo se,“ dodal. Jeho rozhodnutí však nebylo zcela dobrovolné. „Tam, kde jsem žil, je mnoho nebezpečných míst. Chtěl jsem se odtamtud dostat, jen aby mi už nikdo neříkal, co mám dělat.“
Být sám sebou
Karimi následně žil čtyři roky v Turecku ve čtyřech utečeneckých táborech. Ve druhém táboře, který se staral i o postižené osoby, mohl dvakrát denně plavat. Věřil, že se z něj díky plavání stane lepší člověk. „Chtěl jsem se stát něčím velkým, být lepší než kdokoli jiný. Ale opravdovým cílem není být lepší než někdo druhý. Nejdůležitější je být sám sebou.“
V Turecku Karimi vyhrál 15 medailí, včetně ze dvou tureckých národních soutěží. Nemohl však závodit mezinárodně – neměl žádné platné doklady. V roce 2015 se na něj však usmálo štěstí.
Videozáznam jeho výkonu zahlédl na Facebooku bývalý trenér wrestlingu Mike Ives. Začal tak naléhat na Afghánistán, aby Karimimu umožnil soutěžit na paralympiádě v Riu v roce 2016.
Ives, který pomáhal uprchlickým sportovcům po odchodu do důchodu, se s mladým plavcem spojil a pomocí Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ho v roce 2016 dokázal přesídlit do amerického Portlandu ve státě Oregon. „Je pro mě jako mým americkým otcem,“ popsal Karimi Ivese pro mezinárodni paralympijský výbor. „Pobyt v Americe mi pomohl jít dál za mým snem.“
Cesta do Tokia
Od té chvíle Karimi dosahuje jednoho úspěchu za druhým. Získal například stříbro z her World Para Swimming Championships, které se odehrály v Mexiku v roce 2017. Později také oznámil, že se bude ucházet o účast na Paralympijských hrách v Tokiu, které se měly původně konat v roce 2020. Soutěží v barvách uprchlického týmu. Ten je zastoupen i na běžných olympijských hrách.
„Věděl jsem, že to vyjde. Udělal jsem pro to všechno,“ řekl plavec pro CNN. „Bylo to ale samozřejmě na nich, aby vybrali ty nejlepší.“
Karimi se na paralympiádu kvalifikoval. Spolu s ním v uprchlickém týmu soutěží například Parfait Hakizimana, který soutěží v taekwondu. Sportovec z Burundi je zcela prvním paralympionikem, který na hry odjel přímo z uprchlického tábora. Dále tým reprezentuje například kanoista Anas Al Khalifa ze Sýrie či Alia Issová, která se stala zcela první paralympioničkou reprezentující uprchlický tým.
„Měl jsem takový pocit, že po devíti letech, po všech obtížích, snaze a riskantních krocích, které jsem podnikl, to za to prostě stálo. A teď je to skutečnost,“ shrnul Karimi. Na svou účast se velice těšil a byl z ní, podle vlastních slov, nervózní. „Před odchodem do důchodu tu paralympijskou medaili musím vyhrát. Tak chci zachovat svůj odkaz. Stane se to buď tento rok, nebo za tři roky. Ale stane se to, to vám slibuji.“
Svůj úspěch připisuje zejména Ivesovi a svému afghánskému trenérovi Qasimovi Hamidimu. „Řekl mi, že ze mě udělá hrdinu, šampióna. A já si začal věřit,“ vzpomínal Karimi. „Stále jsem plaval a plaval. To mi dalo víru, že nezáleží na mém hendikepu (…) jsem tak mladý a odhodlaný.“
Svůj vděk také Karimi vyjádřil svému otci. Když se v roce 2019 dozvěděl o jeho úmrtí, zcela ho to zdrtilo. „Měl jsem pocit, že jsem v oblacích a náhle jsem spadl na zem.“ Dodal, že ani jeho otec netušil, že se jednoho dne stane plavcem. „Vše jsem to dělal, protože to mělo smysl. A můj otec byl na mě pyšný.“
Ve světle reflektorů
Plavec je si vědom zvýšené pozornosti, která se na něj upírá. Chce ji ale využít k dobré věci a reprezentovat nejen hendikepované osoby, ale také uprchlíky. „Nezáleží na tom, zda někomu chybí kus ruky či nohy. Má stále mozek, srdce. Je třeba za nimi stát. A já jsem jeden z nich,“ prohlásil Karimi. „Udělám vše, abych dokázal, že jsem rovný běžné osobě, která je zdravá.“
Na obtížné cestě za medailí zůstává Karimi odhodlaný a konzistentní. Pomáhá mu rovněž náboženství a víra. „Každému kroku jsem mnoho obětoval (…) Bůh, Alláh, byl semnou a já to cítil. Moje náboženství mě naučilo všechny a všechno na světě respektovat. Ve všem hledám naději, každý moment mého života,“ vysvětlil.
„Nezáleží na tom, jaké překážky musíme překonat, jak je život obtížný a tvrdý (…) naučil jsem se, že je život krásný. Stojí za to jít do rizika a dosáhnout svého cíle, svých snů, být člověkem, kterým doopravdy jsme.“
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
