Světový pohár v Praze bude famózní, těší se český lezec Ondra

Jak se těšíte na Světový pohár v boulderu v Praze?
Jsem strašně rád, že se Světový pohár konečně vrací do Česka. Na Letné je to snad to nejdůstojnější místo, které si náš sport zaslouží. I když porovnávám různé štace, kde se Světový pohár koná, tak na tak prominentním místě v hlavním městě země si nevybavuji, že by někde probíhal Světový pohár. Bude to famózní.

Bude velká motivace vytáhnout se doma?
Určitě. Pokaždé když jedu na Světový pohár, tak se snažím být co nejlépe připravený. Světový pohár v Praze nebude výjimkou. Strašně rád bych si zalezl ve finále před domácí diváckou kulisou, na druhou stranu vím, že v téhle disciplíně se může stát cokoliv. Je celkem časté, že vítěz jedné štace Světového poháru třeba v dalším závodě ani nepostoupí do semifinále, protože kvalifikační síto mezi nejlepších dvacet je někdy opravdu nemilosrdné. Takový malý zádrhel je i to, že jsem se v posledních dvou letech žádných Světových pohárů v boulderingu nezúčastňoval, tudíž teď nemám žádné průběžné body.

Jaká to může být komplikace?
Dává mě to do horší pozice na startu kvalifikace. Tam to jde od nejlepších po nejhorší a ti nejlepší většinou startují brzy ráno, kdy je chladněji, a mají zároveň čistší chyty. To znamená, že na nich není magnesium a guma. Postup z kvalifikace do semifinále může být hodně zajímavý.

Ve své disciplíně máte samozřejmě spoustu kamarádů a známých. Máte někoho, koho do Prahy lákáte? S kým byste si chtěl zazávodit?
Není to třeba. Je to první závod Světového poháru na evropské půdě, takže všichni přijedou. Obecně se dá říct, že závody na evropské půdě jsou daleko obsazovanější. Jsou samozřejmě silní Asiaté a silní Američané, ale největší základna je v Evropě. Tím, že je to vůbec první závod Světového poháru v boulderingu na evropské půdě, tak přijedou úplně všichni. Toho se nebojím. 

Závod se vrací k dřívějšímu názvu. Cyklistická Czech Tour láká hvězdy

Budete mít prostor jim ukázat Prahu?
To si nemyslím. Je to zrovna v části sezony, kdy jsou závody těsně po sobě. Každý závodník se bude soustředit sám na sebe, na závod a až skončí, tak hned na ten další.

Když bude Světový pohár v Česku, máte možnost nějak promluvit do detailů ohledně jeho organizace?
Můžu prozradit, že jsem se podílel na designu stěny. To je ale jen jedna věc, která toho nemusí tolik ovlivňovat. Důležité je, co potom postaví sami stavěči. To nemůžu ovlivnit nijak.

Můžete něco prozradit k designu?
Je celkem jasně dané, že stěna musí být komplexní ve smyslu, že tam musí být nějaký velký převis, nějaký menší převis, nějaká plotna, která bude položená… To všechno stěna splňuje. Řešili jsme spíš to, že stěna nebude jenom na Světový pohár, ale bude potom na spoustu dalších závodů v dalších deset patnácti letech. Šlo o to, aby byla co nejvariabilnější, aby ani po deseti letech nebyla okoukaná. Když tam postavíte nějaký specifický profil, který bude složitý, tak to může být jednorázově výborné, ale pak to bude deset let stejné. Když to jsou profily, které jsou spíše jednoduché, tak vytvářejí pro stavěče víc možností, jak udělat každý závod něco úplně jiného pomocí chytů a struktur.

Pro vás to bude teprve start sezony. Proč začínáte závodit až tak pozdě?
Je to z toho důvodu, abych správně načasoval formu na ten nejdůležitější závod. To je mistrovství světa v Bernu, které je na začátku srpna. Po zkušenosti z minulých let vím, že když se soustředím na první závody Světového poháru, které bývají v dubnu, tak pak vychází forma spíš na duben a květen a léto je potom už slabší. Proto jsem zvolil tuhle taktiku, aby forma vrcholila na to nejdůležitější. 

Dlouhodobým cílem je tedy olympiáda?
Určitě. Olympiáda v Paříži v roce 2024 mě zajímá a právě tohle mistrovství světa je první možnost se na olympiádu kvalifikovat. Při téhle příležitosti jsou ale jen tři vstupenky, takže jen tři nejlepší z kombinace obtížnosti a boulderu se nominují do Paříže.

Sport pro šílence? Český lyžař by mohl prohánět formuli 1, Ledecká by se divila

Jak probíhá příprava na tuto sezonu?
Na olympiádě je specifické bodování, stejně jako bylo specifické v Tokiu. Teď bude zase specifické trochu jinak. Z toho plyne, že cesty na moji oblíbenou disciplínu, tedy lezení na obtížnost, budou možná trošku jiné, než se teď staví. Budou trošku konzervativnější, delší a vytrvalostnější. V posledních měsících se proto soustředíme hlavně na to, abych měl lepší vytrvalost na tenhle typ lezení. V posledních šesti sedmi letech byl trend v lezení na obtížnost takový, že cesty byly kratší, údernější a hodně o tom, že člověk musel mít odvahu jít do rizika. Cesty byly špatně čitelné a člověk nemohl váhat a rozhodovat se, jestli půjde vpravo nebo vlevo. Byly tak intenzivní a těžké, že člověk musel jít do rizika a napálit to. To mně hodně sedí. Já jsem takový, že se toho nebojím, napálím to a díky tomu, že neudělám chybu a ostatní je nasbírají, tak mi v posledních krocích zbyde více sil. Když je cesta delší, tak je to často méně o tom, že jdete do rizika. Je to víc o tom, jestli na to fyzicky máte, nebo ne.

Na tiskové konferenci jste říkal, že zkoušíte experimentální styl přípravy. Co to znamená?
Vím, že když je to standardní cesta ve Světovém poháru v obtížnosti, tak mi to trvá zhruba tři minuty. Máme sice šestiminutový časový limit, ale já mám svůj určitý styl lezení, že vím, že ta cesta je tak krátká, že ji za tři minuty vyběhnu. Pokud bych se rozhodl tam strávit delší dobu, tak to pro mě není efektivní. Pro mě je efektivní to běžet. Pokud je ale cesta jen o trochu delší, tak už se většinou běžet nevyplácí. Už je to spíš o tom, že musíte mít fyzičku a v některých místech se musíte zastavit a odpočinout si. Děláme různé typy tréninku na to, aby se zlepšila tahle schopnost rekuperace v místech, které k odpočinku úplně určené nejsou. Standardní cesta na skalách je většinou o tom, že jsou tam těžší sekvence a pak nějaký lepší odpočinek. Cesty na závodech jsou ale stavěné tak, že tam lepší chyty nejsou, aby to bylo divácky atraktivní. To, že tam někdo visí tři minuty v dobrém chytu, není tak divácky zajímavé.

Zmiňoval jste, že do začátku sezony chcete také dokončit „Project Big“. O co se jedná?
Project Big je fantastický projekt, který se nachází v Norsku v jeskyni Flatanger. Je to projekt, na kterém jsem strávil pět týdnů v loňské sezoně a těsně se mi to nepodařilo. Letos na jaře bych se to pokusil vylézt, než začne závodní sezona. Pokud se mi to podaří, tak to bude jedna z mých nejhodnotnějších cest. A jedna z nejtěžších cest na světě. Možná se zdá, že se to bije se závodní sezonou, ale pro mě může Project Big být potvrzením toho, že trénink, který jsme udělali, funguje.

Popularita vašeho sportu roste, na Instagramu máte řadu sledujících. Čím to, že to zažívá takový boom?
Dobrá otázka. Lezení pomohlo to, že už je olympijským sportem, a určitě pomohlo i to, že umělé stěny rostou jako houby po dešti. Když srovnám, jak vypadaly stěny před deseti lety a teď, tak jsou daleko atraktivnější, zábavnější a přístupnější pro kohokoliv. Já dlouho nechápal, jak můžou miliony lidí chodit do posilovny a zvedat tam železa a jak málo lidí láká jít lézt na stěnu. Teď se to konečně začíná přibližovat. Cítím, že lezení máme jako lidi v DNA a je to přirozený a atraktivní sport. Minimálně ve větších městech je teď výborně dostupný.

Závodil jste už na Světovém poháru v roce 2009 v Česku. Od té doby je to asi pořádný rozdíl, ne?
Největší rozdíl je, že stěn bylo daleko míň a když tam člověk přišel, tak tam bylo málo lidí. Dneska kamkoliv přijdete, tak minimálně ve všední den odpoledne je plno. Jinak divácká atmosféra už v roce 2009 v Brně byla fantastická. I pár let předtím, když jsem se zúčastnil jako divák Světového poháru na Ruzyni v roce 2003. S momentálním zájmem o lezení to bude na Letné skvělé.