V zamčené části článku najdete pohled Kateřiny Baďurové-Janků (kdysi atletika, teď ředitelka mateřské školy), Jitky Landové (dříve biatlonistka, teď učitelka tělesné výchovy) a Petra Šťastného (docenta ze sportovní univerzity).

Kateřina Baďurová-Janků 
bývalá atletka, vicemistryně světa ve skoku o tyči trenérka Olympu a ředitelka sportovní mateřské školy

„Dětí se tahle doba dotýká strašně moc. Je jasné, že všechny zmíněné překážky je odradí od sportu. Na jaře se dalo vyběhnout do parku, ale teď? Nevyženete je do zimy, ošklivého počasí. Pokud se epidemie protáhne na delší dobu, tak to bude mít následky. Děti ztrácejí, co si vybudovaly. Pohybová paměť je u každého jiná, ale spousta bude začínat od začátku. Problém vnímám také v tom, že se vše nechává na rodičích. V době zavřených škol, kdy často sami pracují, mají dítě učit, vařit mu. A do toho mají ještě dělat trenéra? Samozřejmě ale není všechno tak zlé. Ve svém okolí vidím, že lidé vyrážejí do přírody, což je jedině dobře.“ 

Jitka Landová
bývalá biatlonistka, bronzová ze štafety na ZOH nyní učitelka tělocviku na základní škole v Jablonci

„Když mi žák poslal fotku sebe při cvičení, dala jsem mu jedničku. Ale moc jich nebylo… Víte, tělocvik nejde učit na dálku. Můžete doporučit cviky, formy aerobní činnosti, ale děti nezkontrolujete. A ony se nehýbají. Když to ve škole ještě šlo, tak jsme dělali výlety, třeba do parku u přehrady. Tam jsem dětem udělala improvizovaný závod v orientačním běhu. Hledaly kontroly nebo měly zjistit, co je kde napsáno. Akorát se nesměly převléct, takže šly v džínách, bundách. Myslím, že se opomíjí fakt, že pohyb přináší endorfi ny. To nejde nahradit. A ještě dodám jednu důležitou věc: sportování v rouškách je za trest.“ 

Petr Šťastný
docent na Fakultě tělesné výchovy a sportu, specializace lední hokej

„Není snadné trénovat. Můj sport, lední hokej, má velké nároky nejen na kondici, ale musíte chodit na led. Pokud odpadávají tréninky (a ony odpadávají), tak to nabourá pohybové dovednosti. Schopnosti u mládeže je navíc třeba nejen udržovat, ale hlavně rozvíjet. To je teď problém, podle tabletu necvičí. Za potíž považuji to, že ne všichni mají stejné možnosti. Navíc hokej děláte jako tým, jde o kolektivní sport a teď jej okolnosti strhávají k individualizaci. Trénink v pěti lidech nedává velký smysl. Na druhou stranu, ať děti chodí alespoň ven, každá hra, v našem případě třeba hokejbal, je přínosná.“